... totiž ten, že ony nesplněné aspirace velmi často stárnoucí našinec předisponuje na své potomstvo. Zcela podle hesla „Když jsem to podělal já, tak tadyhle můj synáček Jaroušek (dcerka Jaruška) ode mne převezme štafetu a zářivě ji donese k těm nejvyšším cílům.“ Například: „Když jsem to já ve fotbalu dotáhl jen do okresní B-třídy, tak ten můj kluk ušatá bude hrát za Real Madrid.“ Nebo: „Já makám za pár korun ve špitálu jako zdravotní sestra, ale ta naše holčička, jó to jednou určitě bude slavná paní doktorka!“ Koketuju dokonce s myšlenkou, že plodit a rodit děti je vedle přirozeného pudu zachování živočišného druhu taky motivováno podvědomou snahou vyžehlit si před dějinami vlastní nedostatky, nedodělky, neřku-li průsery.
Nedávno jsem potkal svého jednoročního spolužáka ze základky Rudlu a dali jsme spolku pivko. Jednoroční spolužáci jsme byli proto, že ve čtvrté třídě jsme ho jakožto propadlíka dohnali a od páté třídy již byl převelen do tehdy ještě existující zvláštní školy. Proslavil se tím, že do konce základní školní docházky nezvládnul malou násobilku. Teď procítěně vypráví: „Pamatuješ, jak jsme to tenkrát měli těžký? Mně třeba ty kurvy neumožnily študovat a celej život jsem musel tahat bedničky s karfiólem jako závozník u Ovoce Zelenina. No vidíš a můj kluk už si jezdí jako pán s kamiónem po světě a jeho kluk chodí na tu nádražáckou školu na výpravčího.“ Pochopil jsem okamžitě, že ten starej dobrej propadlík Rudla si prostřednictvím svého potomka a prapotomka konečně postavil vlastní žebřík ke hvězdám. Ten žebřík, po kterém asi každý člověk ve skrytu duše touží.
Před pár lety jsem chodil do jednoho pražského volejbalového oddílu pomáhat jako trenér do přípravky nejmenších dětí. Tam se odehrával přímo festival usilování rodičů o přenos vlastních aspirací. Zatímco my trenéři jsme se soustředili na to, aby ti pěti-šestiletí harantíci si pohybově hráli, aby se nebáli balónu, aby rozvíjeli všeobecnou obratnost, většinu rodičů, a zejména maminek, už zajímalo, jestli z jejich Patrička či Lindušky bude volejbalová star, pokud možno světového formátu. „Pane trenér, co myslíte, má tem náš kluk mimořádný talent? Já myslím, že ano. Víte, my s manželem jsme volejbal taky hrávali, sice jen na amatérské úrovni, ale říkáme si, že nějaké genetické vlohy přece musí mít, že jo. Nebo myslíte, že bychom ho měli dát na nějakej jinej sport, třeba na tenis nebo na hokej?“ Takže součástí naší trenérské práce se jaksi automaticky stala i péče o roztoužené aspirační duchovno rodičovstva: „Ale to víte, že jo, paní Hrabánková, váš Martínek je šikovnej a živej kluk, jen byste ho možná něměli moc překrmovat, má trošíčku tendenci k bachratosti.“ „No jó, ale když on je vždycky po vašem tréninku tak šťastnej a nadšenej, že mě hned zatáhne do cukrárny.“
Cíl, aby se mláďata měla v životě fajn a aby byla úspěšná, je bezesporu bohulibý a je společný všem živoucím tvorům. Pravděpodobně každý gepardí rodič chce, aby jeho geparďátko bylo ještě rychlejší než on, každý kondor chce, aby jeho kondorátko umělo ještě lépe kroužit oblohou, každý ježek, aby jeho ježátko mělo ještě ostřejší bodliny. Tak tomu je a tak tomu určitě vždy bude. Jen je potřeba být při onom předávání aspirací normální, respektive selsky rozumnej. Aby třeba nenastal případ, že šnek, který je celoživotně naštvaný ze své pomalosti, nepožadoval od svého šnečátka, ať je rychlejší než geparďátko.
Možná ještě drobný apel na současná mláďata: Pochopte nás staré, když vás nutíme k vynikajícím známkám z matiky a z angličtiny, když vás v pět ráno budíme ze snů o Méďovi Béďovi, protože od šesti přece máte krasobruslení, když vás přihlásíme do houslí, přestože vy byste radši chodili do keramiky a tak dále. To my jenom na vás přenášíme věci, které se nám moc nepovedly. Tak trochu se tím bráníme tomu, abychom – jak řekl pan Hector Hugh Munro, uměleckým pseudonymem Saki – nemuseli ve stáří jenom vzpomínat na to, co se nikdy nestalo.
