Náš starej dobrej ukecanej kamarád Vojtíšek se totiž do tý knížky horoucně zamiloval a jeho mozek se s ní oženil. Veškeré dialogy s ním se proměnily v listování jejími stránkami, on ve všem vyhledává příležitost, aby vytasil výrok nějakého mudrce, spisovatele, vědce, vynálezce či, nedej bože, Hollywoodské hvězdy. Tím přejatým žvaněním je už pěkně otravnej, dokonce znesvěcuje i tak vznešenou a posvátnou věc, jakou jsou naše mariášová klání. Například včera, když vyhrál červenou stovku se sedmou nakonec a my debatovali, kde jsme udělali chybu, blazeovaně pronesl: „Jo jo, pánové, jak už kdysi řekla první dáma USA Eleanor Rooseveltová, chytří lidé diskutují o myšlenkách a ti průměrní diskutují o tom, co se stalo.“
Vojtíšek nám prostě normálně zblbnul. Když se Láďa pochlubil, že jeho maminka se právě v plné duševní svěžesti dožívá třiadevadesátky, s teatrálně pozdviženým ukazovákem konstatoval: „Ano, jak říká Walter Sacher, člověk by měl své rodiče milovat – pokud si tedy je jist, že spolu spali, protože ho chtěli, a nemají ho jen proto, že spolu spali.“ Anebo když nám Jarča naštvaně vyprávěla, že kvůli tramvajové zácpě v Holešovicích nestihla podat v trafice tiket Sportky, na který by bývala vyhrála skoro šest stovek, Vojta zadeklamoval: „Jó, holka, takovýhle události nás holt provázejí na těch našich životních cestách. Vždyť už Franz Kafka řekl, že život je vlastně neobratně sestavená hostina, při níž se netrpělivě čeká na předkrm, zatímco kolem přešla v tichu hlavní pečeně.“ A aby toho nebylo málo, ještě dodal: „Ale na druhou stranu zase pan Molière tvrdí, že moudrý člověk nezná žádné rány osudu, a i kdyby přišel o všechno, přece zůstane sám sebou.“
Bez keciček vyčtených v té své knize se Vojtěch neobejde ani v okamžicích, kdy chce být vtipnej. Když Miloš oznámil, že musí letět na služební cestu do Lisabonu, což je pro něj problém, neboť se v letadle vždycky strašně bojí, řekl mu: „Klid, chlapče, jsi přece vyštudovanej inženýr. A už veliký král komiků Vlasta Burian tvrdil, že učenci a vědci se nemusejí bát létat, neboť žádný učený přece ještě z nebe nespadl.“
Někdy fakt nestačíme čumět, jaké „klenoty“ dokáže ten hoch ze svého citačního arzenálu vylovit. Když si například Láďův vnuk Láďa III. stěžoval, že ho to v jeho aktuální práci nebaví, že dělá úplně něco jiného, než chtěl, že se cítí být vyhořelý, dozvěděl se od Vojty, že podle Antoine de Saint-Exupéryho teprve až si bude vědom své úlohy, byť zcela bezvýznamné, bude šťasten. A k tomu mu Vojta ještě jako bonus přihodil Voltairův výrok: „Pracujme bez dlouhého hloubání, je to jediný prostředek, jak si udělat život snesitelným.“
Pokud někdo Vojtěcha poslouchá poprvé nebo s ním hovoří jen občas, může možná podlehnout dojmu, kterak je ten bělovlasý brejlatý pán sečtělý a vzdělaný. Naprosto netuší, že co se týče literatury, ten chlap naposled přečetl Ferdu mravence a možná ještě Hochy od Bobří řeky. Pak už hltal výhradně publikace a časopisy o leteckém modelářství, což je jeho celoživotní koníček, případně publikace a časopisy pornografické, což je jeho další celoživotní koníček. Onen náhodný posluchač naprosto netuší, že ten chlap se jen naučil nazpaměť jednu nablblou knížku, kterou mu neuváženě darovali kamarádi.
No nic, Vojta nás sice prudí s výroky a bláboly kdejaké celebrity, ale my ho přesto máme pořád rádi. A rozhodli jsme se kamarádsky zapracovat na jeho nápravě. S geniálním nápadem teď přišla Květa: „Víte co, k příštím narozeninám dáme Vojtíškovi celostátní jízdní řád vlakových spojů. Třeba se ho taky naučí nazpaměť, a když někdo někam pojede, tak se ho prostě jen zeptá, že jó.“ Výborně, rozhodnuto, dalších diskuzí netřeba, koupíme jízdní řád! Přesně v duchu výroku Walta Disneye „Nejlepší způsob, jak se do něčeho pustit, je přestat o tom mluvit a začít to dělat.“