Nejsilnější pouto mám, asi jako každý člověk, k domovu prvnímu, kde jsem vyrůstala, kde jsem měla své rodiče, sestru, prarodiče a širší rodinu.
Domov je pro mne stále místem nejvzácnějším. Nejhezčí bývá, když se u nás všichni sejdeme. Děti se svými rodinami se k nám rády vracejí, stejně jako my jsme se s nimi dříve vraceli ke svým rodičům.
I to se opakuje, že vždy u nás k domovu patřila zahrádka. Místo pro potěšení i pro práci, které kromě darů přináší hlavně radost ze všeho, co na tom malém kousku půdy roste a žije. Teď v zimě je plná ptáčků, na jaře si tu vybudují hnízda kosi. Zvykli jsme si na špačky, těm necháváme v červnu na třešni malou pozornost, na podzim tu zase mívají zvonkové, hýl a sýkory připravené něco ke sklizení. Hrdličky na střeše cukrují po celý rok. Na jaře u nás najdou první pastvu včelky a čmeláci. Od jara až do podzimu užíváme na zahrádce pěkný čas i my, za dlouhých letních dnů jsme tam vlastně po celý den až do noci.
Místem mého srdce je od dětství i příroda v širším slova smyslu. Pole, louky, lesy, krajiny a cesty, hory, obzory s modrou oblohou a plujícími mraky, se slunečními červánky, v noci se svitem hvězd a měsíce.
Chtěla bych popřát všem a všemu živému na naší planetě spokojený život v míru s klidným nebem nad hlavou, aby i všichni další lidé mohli mít rádi své domovy a místa, která jsou jejich srdcím nejmilejší.