Turkmenistán a jeho "Potěmkinovy vesnice"
Všechny fotografie: z osobního archivu Heleny Přibilové

Turkmenistán a jeho "Potěmkinovy vesnice"

21. 2. 2023

Turkmenistán je jednou z nejméně přístupných zemí na světě. Předčí ho pravděpodobně pouze Severní Korea. V bývalé sovětské republice se lze do určité míry svobodně pohybovat pouze v hlavním městě Ašgabat (dříve Ašchabad).

Vstup do země je možný pouze přes cestovní kancelář a všude mimo hlavní město je třeba mít doprovod, což je většinou řidič nebo průvodce. Do jaké míry je tento „strážce“ vázán na všudypřítomné tajné služby, lze těžko odhadnout. V Turkmenistánu byla naší hlavní kontaktní osobou autoritářská žena sovětského typu jménem Antonína, která nám nejen vnucovala svoje názory ohledně cílů naší cesty, ale i bezostyšně lhala. Řidiči a průvodci byli všude velmi slušní a alespoň navenek přátelští. Kupodivu se ani nebáli otevřeně hovořit a někdy dokonce kritizovat diktátorský režim své země.

Vízum jsme dostali na letišti. Museli jsem rovněž zaplatit další částky za turistickou a migrační kartu. Všechno pouze v dolarech. Turkmenistán má bohaté zásoby ropy a hlavně zemního plynu, ale očividně nepohrdne ani dolary od toho minimálního počtu turistů, kteří zemi navštíví. Je to jedna z nejméně navštěvovaných zemí na světě. Hodinu po půlnoci jsme ubytováni v luxusním hotelu Yyldyz, který svým tvarem připomíná slzu a je vidět z libovolného místa ve městě. Hotely nižší kategorie v Ašgabatu pro turisty nejsou. V tak přepychovém hotelu jsme nikdy předtím ani potom nebydleli. Nazítří došlo k prvnímu a zároveň poslednímu konfliktu s Antonínou, která nám nesdělila, že musíme do dvou hodin odpoledne opustit pokoj. Letěli jsme do města Mary na východě Turkmenistánu a odjezd na letiště byl ve čtyři hodiny. Antonína bez uzardění lhala, že nám všechno správně řekla, a nakonec nám sdělila, že musíme zaplatit další noc. Odmítli jsme to a jejímu nadřízenému jsme oznámili, že s ní dále nebudeme komunikovat. Další průběh cesty byl již bez problémů, protože jsme si všechno na recepcích hotelů vyřizovali sami.  

Dopoledne jsme věnovali prvnímu seznámení s Ašgabatem. Manžel tam byl v osmdesátých letech a město nepoznal. Tehdejší typicky sovětské město, které bylo znovu vystavěno po strašlivém zemětřesení v roce 1948, se přeměnilo v megalomanskou metropoli současného diktátorského režimu. Zmíněné zemětřesení o síle 7,3 stupně způsobilo obrovské škody, zřítily se téměř všechny zděné budovy a vykolejily vlaky. Zahynulo téměř 10 % obyvatel bývalé Turkmenské SSR, včetně celé rodiny budoucího prvního prezidenta Turkmenistánu Saparmurata Nijazova. Tento bývalý generální tajemník Komunistické strany Turkmenistánu byl jedním z nejdespotičtějších diktátorů na světě. Vytvořil kult své osobnosti a prosazoval různé výstřednosti. Přejmenoval turkmenské měsíce a dny v týdnu podle jmen členů své rodiny. Zavedl povinnou četbu své autobiografie Ruhnama ve školách, noví státní zaměstnanci byli z této knihy zkoušeni při přijímacích pohovorech a bez její znalosti nebylo možné získat ani řidičský průkaz. Nedaleko od Památníku nezávislosti v Ašgabatu má Ruhnama i svoji sochu. Je to jediná kniha na světě, která má vlastní sochu a park.

Nizajev rovněž uzavřel všechny nemocnice a knihovny mimo hlavní město Ašchabad a “osvobodil” zemi od všech neturkmenských prvků, jako jsou divadla. Na Oblouku neutrality nechal postavit svoji zlatou sochu otáčející se za sluncem. Zakázal nošení zlatých zubů, které jsou mezi Turkmeny velmi oblíbené. Jeho oficiální titul byl “Turkmenbaši” neboli “Otec Turkmenů”. V roce 2006 však náhle zemřel a Oblouk neutrality byl následně “uklizen” daleko od centra na předměstí Ašgabatu. Ani socha bývalého diktátora se již neotáčí za sluncem. O to vše se postaral nový vládce Turkmenistánu Gurbanguli Berdymuhamedov. Tento nový diktátor vytvořil nový kult a i on už má svoji zlatou jezdeckou sochu v Ašgabatu. V roce 2022 se vzdal prezidentského úřadu ve prospěch svého syna, aby moc zůstala dlouho v rodině.

Příjmy z ropy a především zemního plynu umožnily přestavět Ašgabat k nepoznání. Většina budov slouží vládním a jiným organizacím, všude je spousta absurdních památníků. Jeden z nich vidíme přímo z okna našeho pokoje. Jedná se o pamětní komplex Halk Hakydasy. Prohlédneme si ho po návratu z výletu do Mary. Ašgabat je celkově považován za nejpodivnější město na světě. Je zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako město s největším počtem budov z bílého mramoru na světě. Mramor byl dovezen z Itálie a jsou z něj postaveny i paneláky. Město navíc leží uprostřed pouště, kde téměř neustále svítí slunce, takže bílý mramor odráží jeho paprsky přímo do obličeje a oslepuje chodce i řidiče. Po celou dobu pobytu jsme proto neudělali krok bez slunečních brýlí.

Jedním z nejbizarnějších zákonů platných v Turkmenistánu je zákaz černých a špinavých aut v hlavním městě Ašgabatu. Postihlo to i nás při návratu z Mary, odkud jsme pro změnu jeli autem. Na kontrolním stanovišti před vjezdem do hlavního města nás zastavila policie a řidič musel sundat kryty kol a jít je umýt. Stálo nás to půl hodiny času, ale co bychom neudělali pro krásu Turkmenistánu! Úhledné jsou ovšem pouze hlavní ulice, kde nesmí stát neudržované domy. Od našeho řidiče jsme se dozvěděli, že pokud jejich majitelé nemají na opravy peníze, musejí dům zbourat. Podél širokých ulic tak stojí pouze výstavné domy a moderní paneláky z italského mramoru. Stačí však nahlédnout za tuto fasádu a lze spatřit zchátralé domky sovětského typu. Potěmkinova vesnice.

Letiště v Ašbagatu snese srovnání s Dubají nebo Singapurem, v něčem je i předčí. Všechny podlahy jsou vystlány nejlepšími turkmenskými koberci, ze stropů visí obrovské křišťálové lustry a záchody mají stěny z pravého mramoru a pozlacené vodovodní kohoutky. Letiště přitom zeje prázdnotou. Další Potěmkinova vesnice. Provinční letiště jsou na úrovni rozvojových zemí. Zato letadla národní společnosti Turkmenistan Airlines byla v době naší cesty v dubnu 2017 zbrusu nová a obsluha během letu na nejvyšší úrovni. Mladá Turkmenka sedící vedle mne u okénka si před přistáním vytáhla z kabelky růženec a hlasitě předříkávala súry z koránu. Asi se bála létání jako já.

Ve městě Mary jsme ubytováni ve stejnojmenném hotelu s výhledem na obří vlajku Turmenistánu. Jsme zde proto, abychom viděli zbytky starobylého města Merv, které se nachází asi 35 kilometrů na východ od Mary. Ve středověku leželo na Hedvábné stezce v oáze v poušti Karakum. V roce 1221 bylo zničeno Mongoly, kteří zde vyvraždili 700 000 lidí. Merv byl ve 12. století údajně největším městem na světě. Při pohledu na bezútěšnou pustinu si dnes jen obtížně představujeme, že zde kdysi bylo město překypující životem, kde se bylo možné osvěžit v zahradách s fontánami. V 19. století dokonali zkázu Mervu kočovní nájezdníci z turkmenského kmene Tekke, ke kterému mimochodem patřil i první prezident nezávislého Turkmenistánu Nizajev. Tito Turkmeni prodávali perské zajatce do otroctví v uzbecké Chivě ještě v 19. století. 

V muzeu v Ašgabatu jsme byli překvapeni informacemi, že to byli Turkmeni, a nikoliv Turci, kdo dobyli v roce 1453 byzantský Cařihrad. Považovali jsme to za další výmysl diktátorského režimu. Nakonec jsme ale zjistili, že to není daleko od pravdy. Turkmeni skutečně založili v 11. století říši Seldžuků. Začala tím masová migrace Turkmenů ze Střední Asie do Anatolie v dnešním Turecku. Další velká vlna turkmenské migrace proběhla po vpádu Mongolů do střední Asie ve 13. století. Potomky těchto středověkých Turkmenů jsou dnešní Turci. Turkmeni v Turkmenistánu jsou naopak potomky středověkých Turkmenů, kteří zůstali ve střední Asii. Turkmenština a turečtina jsou úzce příbuzné jazyky. Tato společná historie jistě přispěla k ochotě Turecka investovat v Turkmenistánu po rozpadu Sovětského svazu. Polovinu bizarních objektů v Ašgabatu postavili Turci a zbytek francouzské firmy.  

V Mervu není k vidění téměř nic, co by sneslo srovnání s majestátními památkami Buchary nebo Samarkandu v Uzbekistánu. Nejblíže k nim má pouze hrobka Ahmada Sanjara, seldžuckého vládce Chorásánu. Byla postavena v roce 1157 a později téměř zničena Mongoly. V nedávné době byla obnovena a dnes je zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nejznámější objekt v Mervu je ovšem “Holubí dům” (Kepderihana). Přestože je v troskách, jde o jednu z nejzachovalejších staveb v Mervu. Má krásně žebrovanou strukturu. Údajně se tam chovali holubi, přičemž jejich trus sloužil k hnojení melounů, kterými je Merv a celý Turmenistán proslulý. V těchto místech Tolujchán (nejmladší syn Čingischána) a jeho mongolské hordy utopili obyvatele Mervu v krvi. Bylo jí prý tolik, že ji písek nedokázal absorbovat a řeka Murgab zrudla.

Naše cesta z Mary zpět do Ašgabatu byla sice dlouhá, ale plná zážitků, především díky komunikaci s naším řidičem Voloďou. Nedaleko Mervu nám ukázal zachovalou ruinu ledárny z 12. století, ve které se i v letním vedru udržel led. Systém větracích otvorů, odtoků a izolace udržoval led v chladu. Není mi zcela jasné, odkud ten led brali, pravděpodobně z vyšších poloh v sousední Persii, kde v zimě mrzne. Na půli cesty nedaleko města Kaakhka jsme si prohlédli zbytky starobylého města Abiward perských Sasánovců. Jako na mnohých jiných místech v Turkmenistánu zde kvetly vlčí máky. Vytvářely malebnou podívanou mezi ruinami starého města. Rudé vlčí máky jsou vyobrazeny na mnoha obrazech turkmenských malířů, které jsme později viděli v muzeu v hlavním městě. Dvanáct kilometrů jihovýchodně od hlavního města Ašchabadu se v okrese Annau nachází zajímavá mešita Seyit Jemaleddin. V jejím areálu jsou rovněž ruiny několika starověkých chrámů. Mešita je jednou z mála památek na území Turkmenistánu z doby Tamerlána. Byl to krutý dobyvatel, který ve 14. století vytvořil obrovskou říši rozkládající se na území dnešního Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu s hlavním městem Samarkand. Přestože již vyznával islám, snažil se obnovit bývalou slávu Mongolské říše. Zajímavostí mešity je mozaika nad vstupním obloukem s vyobrazením dvou obrovských draků, které bylo v příkrém rozporu s pozdně islámským zákazem zobrazovat v umění jakékoliv živé bytosti. Vzhledem k blízkosti Ašgabatu zde bylo mnoho místních návštěvníků, jedná se očividně o oblíbené místo Turkmenů.

Celý následující den jsme věnovali prohlídce Ašgabatu. Marně jsme se snažili pochopit absurditu tohoto města. Hned vedle hotelu je zastávka autobusu, kterým nikdo nejezdí. Uvnitř kryté klimatizované zastávky je dokonce umístěna televizní obrazovka, aby se ojedinělí cestující nenudili. Přímo naproti našemu hotelu leží rozsáhlý pamětní areál Halk Hakydasy vybudovaný na počest Turkmenů padlých v bitvě u Geok Tepe v roce 1881 a ve druhé světové válce a zahynulých při ašchabadském zemětřesení v roce 1948. Bitva u Geok-Tepe byla jedním z posledních střetnutí mezi turkotatarskými kmeny a Ruskem, kdy Rusko definitivně Turkmeny porazilo. Od prvního okamžiku, kdy jsme tento podivný objekt pozorovali z okna našeho pokoje, jsme chtěli pochopit, co to vlastně je. Cesta k památníku vede po dlouhém příkrém schodišti a celý areál zeje prázdnotou, kromě dělníků, kteří ho udržují v naprosté čistotě. Nepřítomnost lidí v “novém” Ašgabatu je ostatně všudypřítomná. Obyvatelé Ašgabatu žijí ve “starém” (sovětském) městě a do nových čtvrtí chodí spíše výjimečně. Máme dojem, že jsme na jiné planetě. Přepychový památník v zemi, kde většina obyvatel žije na hranici chudoby. Další fantasmagorická budova stojí na pahorku rovněž nedaleko od našeho hotelu. Jedná se o Svatební salón. Připomíná obří glóbus s mapou Turkmenistánu zasazenou do mramorové krychle. Uvnitř je sedm svatebních síní. Pronájem na jednu noc stojí přibližně tři tisíce dolarů. V noci je osvětlen fantastickou kombinací barev. Mezi nejvýznamnější památky patří Památník nezávislosti na stejnojmenném náměstí. Park kolem památníku je opět liduprázdný, pokud opomineme nezbytné dělníky, kteří zametají neexistující smetí a cídí pozlacené ozdoby a mramorové povrchy. Nechybí zde ani zlatá socha “Otce Turkmenů”. Snad nejbizarnějším objektem v tomto absurdním světě je obří vyhlídkové “ruské” kolo Alem (Vesmír) o průměru 47 metrů, které se otáčí uvnitř masivní konstrukce ze skla a oceli. Při pohledu zvenčí vypadá jako osmicípá hvězda s pozlacenou koulí. Přímo v centru města vlaje v pouštním větru obrovská turkmenská vlajka vysoká 133 metrů. Jedná se o jeden z nejvyšších vlajkových stožárů na světě.

V Ašgabatu jsou ale i věci, které nejsou zcela bizarní nebo absurdní. Především nádherná muzea. V Národním muzeu Turkmenistánu, kde jsme sice museli zaplatit několikanásobně vyšší vstupné, než platí Turkmeni, jsou nesmírně zajímavé exponáty týkající se historie Střední Asie. Stejně zajímavé je i muzeum koberců, kde visí největší ručně tkaný koberec na světě, který utkali zástupci všech turkmenských kmenů, aby byla prokázána jejich jednota. Rusky mluvící průvodkyně nám hrdě ukázala knihu o kobercích napsanou tehdejším prezidentem Berdymuhamedovem. Věděli jsme, že byl původním povoláním zubař, který údajně ošetřoval i chrup Otce Turkmenů, takže jsme nad jeho rozsáhlými znalostmi koberců vyjádřili údiv. Průvodkyně ani na chvíli nezaváhala: “On vsjo znajet” (On zná všechno).

Nejkrásnější mešitu hlavního města s názvem Ertugrul Gazi postavili Turci podle vzoru proslulé istanbulské Modré mešity. Štíhlé minarety, osmanské prvky a nádherná dekorace. Pojme až pět tisíc věřících, ale Turkmeni se do mešit příliš nehrnou. Zdá se, že dávají přednost dobrému jídlu. Viděli jsme to na Ruském bazaru, kde lze ochutnat drahý turkmenský kaviár z belugy, domácí koňak, tradiční turkmenský plov a pravděpodobně nejlepší melouny na světě. I z tohoto výčtu je zřejmé, že islám v Turkmenistánu značně utrpěl sedmi desetiletími sovětského vlivu. Turkmeni se rozhodně neštítí vodky ani piva či vína. Naopak honosné mešity působí spíše jako muzea, protože věřící jsme téměř nikde neviděli. Na předměstí Ašgabatu jsme navštívili další bazar. Jmenuje se Tolkučka a kdysi to bylo tradiční tržiště, kde panovala exotická atmosféra orientálních pohádek. Dalo se tam pořídit vše od velblouda až po turkmenský koberec. Postupem času se však z něj tato pohádková atmosféra vytratila a vystřídala ji sterilní funkčnost. Přesto je to ale jeden z největších bazarů v dnešním Ašgabatu.

Na okraji Ašgabatu, kde kdysi stávala jeho rodná vesnice Gypyak, nechal Turkmenbaši postavit okázalou mešitu se zlatou kopulí a štíhlými minarety. Opět bílý mramor z italské Carrary a znovu chybí lidé. Tato prázdnota je jedním z charakteristických rysů Turkmenistánu. Otec Turkmenů je pohřben v mramorovém mauzoleu hned vedle této obrovské mešity. Před mauzoleem stojí osamocená čestná stráž. Dalším snadným cílem pro výlet z hlavního města jsou ruiny města Nisa, bývalého hlavního města Partské říše, která před dvěma tisíci lety ovládala Turkmenistán a část Persie. Cesta k ruinám vedla loukami zarostlými červenými vlčími máky. Jedním z mála poetických zážitků z Turkmenistánu byly pro nás právě tyto květy, které však pěstitelé obilí bezpochyby považují za nežádoucí plevel. Ve staré Nise jsme měli velmi erudovaného průvodce, který nám poutavě přiblížil život v Partské říši.

Poslední část naší cesty v Turkmenistánu byl letecký přesun na sever do města Dašogus. Cílem byla další památka UNESCO, Kunya Urgenč. Bylo to hlavní město starobylého Chórezmu, součást Achaimenovské říše Peršanů. Jsou zde stavby, které zde byly budovány mezi 11. a 16. stoletím, z nichž je nejpůsobivější zachovalý minaret. V roce 1221 bylo město poničeno Mongoly a koncem 16. století bylo zcela opuštěno. Upřímně řečeno, ani tato památka nesnese srovnání s Bucharou či Samarkandem nebo s klenoty perské architektury, jako je Isfahán nebo Šíráz. Zaujali nás ale oděvy Turkmenů, přesněji řečeno Turkmenek. Stejně jako všude jinde v Turkmenistánu, včetně Ašgabatu, si především ženy zachovaly tradiční oděvy, které v tomto absurdním a megalomanském státě působí jako balzám na duši. Září všemi barvami, jsou krásně vyšívané a místním ženám velmi sluší. Bylo jaro a v jedné vesnici jsme se zastavili u sadu s rozkvetlými ovocnými stromy. Při procházce mezi květy meruněk a broskvoní jsme se mohli přesvědčit, že turkmenský způsob života je dodnes výrazně ovlivněn sovětskou minulostí. Majitel sadu nás zval k sobě domů na “panáka” místní vodky. Dalo nám dost práce mu zdvořile vysvětlit, že budeme raději pokračovat v našem “ohanami” (každoroční oslava jara v Japonsku, kde se lidé procházejí pod kvetoucími sakurami).    

Zrekonstruovat cestu do této prapodivné země nebylo jednoduché, protože většina míst nám byla naplánována doprovodem, takže nebyla plodem naší vlastní přípravy. O to důležitější je tento článek pro naši “rodinnou” kroniku. Pokud pomůže i některému z čtenářů při případné cestě do Turkmenistánu, budu velmi ráda.  

 

 

 

 

Cestopisy Heleny Přibilové cestování
Hodnocení:
(5.1 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?