A ty schody v mém polospánku mluví a je krásné jim naslouchat. Tolik toho zažily, že by byla fakt škoda, kdyby si to měly nechat pro sebe. A já s nimi.
Schody začínaly v uličce mezi naším domem a zdí sousedního dvora. Na tu zeď jednou soused Pavel nakreslil kočku. Nakreslil ji kvůli mé sestře, protože ho odmítala. Kočka byla nakreslená zezadu, s pohrdavě natočenou hlavou, pyšně zvednutým ocasem a řádně vyvedenou dírkou tam, kde takové dírky bývají. Autor tím myslel, že chápe, že ho sestra odmítá, což byla pravda. Ale krásná byla ta kočka tak, že se na ni chodili všichni dívat a vydržela tam ještě asi 40 let.
Proč píšu o schodech v minulém čase? Protože byly zbourány, odvezeny a dnes možná krášlí zahradu nějakého komunistického funkcionáře nebo jen pracovitého šikulky z okolí. Vedly totiž do zámeckého mlýna, zvaného Podbuční, který v Náchodě pod zámkem skoro 700 let stál a po většinu doby dobře sloužil. Vedl k němu dlouhý náhon z Radechovky, který byl z větší části zakrytý, ale občas jste se mohli k vodě dostat a pouštět po ní lodičky. Mluvím ovšem o 50. letech 20. století, kdy jsem v tom domě vyrůstal. Náhon končil v mlýně, tekl přes vantroky na mlýnské kolo a pak mizel nevím kam. Celá stavba ovšem časem chátrala, až se podle úřadů stala hygienicky nevhodným nebo dokonce závadným bydlením. Táta si stěžoval na střechu, kudy prší a na vlhko a plísně, takže později nechaly úřady mlýn zbourat a teď tam nenajdete vůbec nic. Kdyby to bylo dneska, tak by tam stála zrekonstruovaná a turisty obdivovaná funkční památka. Já bych tam mohl trhat lístky a provádět domem.
Ta ulička nebyla dlouhá, jen asi 15 metrů, a nebyla široká, větší náklaďák by tam nevjel. Když občas přijelo s uhlím nebo koksem (vzácnost) větší auto, tak nám všechno vysypalo na začátek uličky, my si museli půjčit kolečko a jezdili jsme až ke sklepnímu okénku, za nímž jsme měli skladiště uhlí. Tam začínal neuvěřitelný svět tmavých zákoutí, propadajících se můstků, shnilých vantrok, mlýnského kola, tlumeného hukotu tekoucí vody a dalších náležitostí, s nimiž tu ani nebudu začínat. Jakási Foglarova Stínadla to byla.
Ulička byla vlastně slepá, protože pokračovala už jako cestička přímo do zámeckého kopce. Co bylo důležité, byla vydlážděna kosatkami ve stylu „co čas dal“. Některé byly velké, jiné malé, rovné, šišaté, šedé, hnědé, s různými úlomky a výrůstky – takže se sice po nich dalo chodit, ale taky dobře padat. Občas se stalo, že nějaký přiopilý mladík nebo rozjuchaná slečna, kteří se vraceli šťastní z rozsáhlého zámeckého parku, najednou leželi v bizarních polohách a podivných kreacích. Jojo, dlažba učitelka.
Konečně už opravdu ty schody – to to trvalo, ale museli jste si to aspoň trochu představit. Čtyři schody vedly z uličky k domovním dveřím. To byly současně dveře do našeho bytu, neboť na tom podlaží, vlastně v prvním poschodí, nikdo další nebydlel. Za domovními dveřmi byly ještě tři další schody, a až pak jste se dostali do malé chodbičky s dveřmi do špajsky, do pokojíku zvaného učebna a do další chodbičky, odkud šlo pokračovat do kuchyně
Nepředstavujte si schody k paneláku. Každý venkovní schod byl jiný, jinak vysoký, jinak široký a taky nebyly ze stejného kamene. Třetí v pořadí byl asi pískovcový. Kluci, když tam seděli, tak ho všelijak škrábali svými kudlami. Jiné schody byly z fortelnějšího kamene, hlavně však celé schodiště bylo strmé a dobře se z něho padalo. Prohlédněte si jediný snímek, na němž jsou naše schody a všimněte si prudce inteligentního mládence, který tam sedí. Je to autor.
Důležitou součástí scény jsou ještě právě ty domovní dveře. Opravdu bytelné, dubové, vyřezávané. Měli jsme k nim dva klíče. Ty klíče však byly tak obrovské, že se nevešly do kapsy a stejně na dva klíče byli čtyři obyvatelé. Takže jeden klíč visel jako záložní v chodbě a ten druhý se používal. Protože to nešlo vymyslit jinak, po zamčení dveří jsme si ho schovávali. Jenže kam ho schovat, když kolem nic nebylo? Jedině nad dveřmi byla polička, kam listonoška dávala dopisy a noviny. Stačilo natáhnout ruku a zašmátrat. Tak právě tam jsme ten klíč schovávali. Chytáte se za hlavu a já teď taky. Co to bylo za úkryt?! Ano, pár cizích lidí vědělo, že tam klíč bývá, avšak kupodivu se nikdy nic nestalo. Jen já měl problém v době, kdy jsem začal chodit ze školy samostatně. Nebyl jsem ještě dost velký, abych mohl úspěšně šmátrat. Tuším, že jsem se pro klíč stavoval v nedaleké zvláštní škole, v níž učila máma. Anebo byl u sousedů za jejich brankou. Dnes je nepředstavitelné, že by rodina žijící ve městě používala jediný klíč a ještě ho měla na veřejně přístupném místě a ono to všechna ta léta procházelo.
V bytě jsme bydleli čtyři: táta, máma, moje sestra Věra a skoro o tři roky mladší já. Domácí zvířata tam nebyla (zezadu od vantrok se k nám občas cpala myška). Pod námi byly tři malé byty se samostatným vchodem na druhé straně domu. Tam se kdysi přiváželo obilí a odtud se odvážela mouka, jenže to se schodů netýkalo, ty existovaly jakoby jen pro nás.
Ve skutečnosti, schody si žily vlastním životem. Především, velmi často se z nic padalo. Člověk letěl ven „za děckama“ – a už letěl. Hlavně ale hosté, ti se kutáleli občas docela tiše, protože leknutím nestačili vykřiknout. Jen naprosto výjimečně se stalo, že dítě spadlo obličejem přímo na hrot škrabadla na boty, které bylo vsazeno do posledního schodu vlevo. Propíchlo si tvář, odjelo do nemocnice a my museli utírat krev. Dnes by technické služby města celé škrabadlo odřízly, ale kdo by se s tím tehdy ručně piloval? Jednou tam naši zkusili dát nějaký pytel, leč ten nám brzy některý kolemjdoucí sebral.
Většina pádů končila tím, že si člověk pořádně natloukl, odřel se, pohmoždil a jak mu ta matička země nafackovala, tak odcházel uličkou do náměstí jak pořádně zpráskaný pes a tiše brečel.
Sám jsem z nich kupodivu spadl vážně jen jednou. Zato ne z těch čtyř venkovních, ale už z těch sedmi. Prokutálel jsem se dveřmi, které mne nestačily zachytit, na čtvrtém schodu jsem nabral rychlost a střemhlavým letem dopadl mezi dlažební kostky, které mne ochotně přijaly.
Zásadně u nás nebylo zvykem, spadnout ze schodů a jít domů fňukat, že jsme spadli ze schodů. Prostě jsme spadli, protože tam ty schody byly a naši to nijak neřešili. Starší lidé se někdy ani nepokoušeli po schodech vyšplhat a protože jsme měli zvonek až nahoře u domovních dveří, tak jenom zdola volali: „Haló, jste doma?“ nebo „Fanynkóó, už jsem tadýý“.
Zrovna teď si zřetelně vybavuji, jak stojím nahoře v chodbě, tedy nad sedmým schodem, a shlížím dveřmi do uličky, v níž stojí naše teta. Malé stvoření se síťkou ve vlasech a s kloboučkem přes síťku zvedá nahoru tvář a nadechuje se. Pak tluče stříbrnou hůlčičkou a zpola tiše zdola volá „Hola, je někdo doma?“ „Není“, odpovídá za mnou rozmrzele máma, protože teď s ní bude muset strávit jalovou půlhodinu.
Jednou k nám přišel na návštěvu strejda Bouša a při výstupu po sedmi vysokých schodech hekal: „To je jak schody do nebe.“ Ale když odcházel zas dolů, asi ho bolela kolena, protože znovu hekal: „To je jak schody do pekla.“
Jako děti jsme si pochopitelně nevšímali, že dospělí nejsou tak dobře schopni vysvištět po těch sedmi schodech nahoru jako my. Asi se to týkalo hlavně táty. Když mně bylo devět, tak jemu šedesát. Měl nadváhu, cukrovku, oční zákal a možná i něco s koleny, to nevím. Já byl vždycky netrpělivý, než se přede mnou vyhrabal do těch schodů, protože jsem se už dávno viděl u svých dřevěných kostek na hraní či u tak vzácného pingpongového míčku, který mně naši rádi zabavovali buď jako trest za něco neudělaného, anebo možná jen proto, že je už štvalo to věčné ťukání. Nebo že by máma jenom potřebovala prkénko na nudle či zeleninu, kterým jsem se vždy vybavil?
Někteří návštěvníci nebyli vůbec vítaní a někteří dokázali pěkně vyděsit. Stalo se v květnu 1945, že se pod schody dostavil sovětský samopalník, něco křikl a netrpělivě někam ukazoval hlavní. Táta se trochu lekl, ale protože se za okupace sám naučil rusky a dokonce ruštinu v posledních letech války ilegálně vyučoval, tak se ho zeptal, co že to potřebuje. „Mlynář nebo pekař?“ řval vojín Rudé armády. „Nejsem ani jedno,“ odvětil táta zdvořile. „Tak je tu ten mlýn?“ hulákal vojín. „Ano, tady byl mlýn“ odpověděl otec, protože tady se skutečně stovky let mlelo obilí, přednostně pro náchodský zámek. „Tak davaj chljeb!“ křikl voják. Naštěstí se k němu nechtěl prostřílet (kdyby ano, to bych tu o tom asi nepsal, co?). Chvíli se domlouvali, než se ukázalo, že sovětští vojáci hledali po městě mlýn, kde by získali chleba, a lidi jim prostě odpověděli, že mlýn je přece tady, hned na Karlově náměstí pod zámkem. Jistě si nemysleli, že armáda přijela studovat architekturu středověkého města, jen se snažili rychle odpovědět na otázku. Takže dotyčný vojín a opodál stojící skupinka vojáků se sem přišla dožadovat čerstvě upečeného chleba. Nemohlo to dopadnout jinak, než že táta vysvětlil, že mlýn tu byl kdysi a už není a ať jdou do Starého města. Které ovšem nebylo a není v centru Náchoda, nýbrž na okraji, zhruba dva kilometry daleko. Kdoví, kde ho tehdy hledali a jestli ho vůbec našli.
„Být na schodech“ vyvolávalo v rodičích pocit jistoty o nás, dětech. Byly jsme v dohledu a na zavolání. Takže na otázku „Kam zas jdeš, Věrko?“ sestra odpovídala „Budu na schodech“. Aha, dobře, bude na schodech. Sestra vyšla na schody a pečlivě za sebou zavřela. Fortelné dubové dveře měly totiž ještě jednu výhodu, kterou si dospělí neuvědomovali. Že totiž když se zavřely, tak nikdo z bytu neslyšel nic z toho, co se hovoří na schodech. To Věrka využívala k flirtování za účelem filtrování nadějných postpubertálních známostí.
Schody mi také zdánlivě daly šanci, když jsem jednou šel domů. Na třetím schodu nahoře seděly dvě holky a čekaly na ségru. Obě měly dost krátké sukénky a já se tak moc snažil něco zahlédnout. Dokonce jsem předstíral, že si boty musím rozvázat už dole. Ale bohužel jsem nic neviděl.
Taky jsem se tam, asi jako dvanáctiletý, naučil německé slovo Waffenstillstand – příměří, abych se mohl vytáhnout „před kucima“ (přeloženo z východočeštiny: před kluky). A představte si, že toto slovo jsem zatím nepoužil.
Na schody jsem se v pozdějším, středoškolském věku chodil učit anglická slovíčka. Dobrovolně, nechtěl jsem umět rusky a německy, lákal mne jiný svět. Nevím proč jsem se přitom naučil francouzský výraz, který si pamatuju dodnes. Znělo to nějak jako „malérezmán, ženefympá“. A znamenalo to „bohužel nekouřím“. Kde jsem to asi pochytil? Nicméně sestře jsem se pochlubit nezapomněl, takže mě snadno utřela: „Jestli to chceš říkat, tak nejdřív přestaň kouřit a pak jeď do Francie“. Pravda je, že jsem to v životě zatím nepotřeboval, avšak jsem optimista a připraven promluvit.
Sestra narážela na fakt, že jsem tehdy začínal kouřit a sice hlavně lípy. Desítka za dvě koruny. Byly taky startky, globusky, džunky nebo partyzánky (ty ale za 1,60, což bylo tehdy podezřele levné). Později jsem měl nejraději mentolky. V měkkém balíčku jich bylo dvacet za čtyři koruny. Samozřejmě bez filtru. Ta síla! Nebudu tu jmenovat všechny tehdy vyráběné i dovážené cigarety, to si možná zavzpomínáte sami, jen bych podotkl, že nějak tehdy začínali své tažení trochu snobští spoluobčané, kteří pak po léta pečlivě sháněli „tvrdý sparty“. Zanedlouho ani nebyly jiné než v tvrdé krabičce, jenže to v době mé první kouřivé etapy ještě neexistovalo.
Co na závěr? Žádný neexistuje, protože ani schody neexistují. Ale přece jen, v mé paměti, a možná i fantazii, občas ožívají, když se nad ránem choulím v posteli a ukájím se vzpomínkami na šťastné dětství. Vy se někdy vzpomínkami neukájíte?
Na snímku vidíte vpravo mlýn pod náchodským zámkem. Snímek je z doby protektorátu, proto je tam povinný německý nápis. V prvním poschodí jsme bydleli. Ulička začíná vlevo od cedule.
