Když jsem si přečetla téma této soutěže, napadla mě okamžitě vesnička u Příbrami, kam jsem jezdila každé léto prvních sedmnáct let svého života. Často na tu dobu vzpomínám. Před několika lety jsem se tam vypravila navštívit své někdejší přátele. Jenže o ní jsem zde už psala, například v článku Příběhy naší republiky: Prázdniny na venkově.
Vzpomněla jsem si na jiná místa, která mám moc ráda. Ale nejsou to místa mého srdce. A najednou jsem to měla! Z bytu mého přítele zalétly mé myšlenky domů. U srdce mě zahřálo. Domov je přece místem mého srdce! Můj nevelký byt, který jsem si sama zařídila a v němž žiji více než čtyřicet pět let.
Získala jsem ho po staré paní, která chtěla jít do domova důchodců. Tenkrát bylo možné byt dostat, pokud v něm byl člověk alespoň rok hlášen. Když se mnou byla maminka vyřizovat přihlášení do bytu, zeptala se mě úřednice na národním výboru: A nechcete počkat, až maminka umře, že byste měla větší byt? Paní Pavlíkové jsem byla sympatická. Studovala jsem na pedagogické fakultě, ona byla učitelka. Kouzelná bábinka, jak z filmů pro pamětníky. Ráda vzpomínala, jak jí „Honza Masaryk říkával: Ruku líbám, milostivá paní.“
V bytě na mě čekala spousta práce. V kuchyni stála stará kachlová kamna s plotnou. Kamarád mi je pomohl rozebrat a odnést do kontejneru. Nechala jsem položit lino. Do pokoje jsme s maminkou nanosily velké desky na podlahu, které pánové, kteří je přivezli, nechali v přízemí. Už nevím, z čeho byly. Výtah jsme v domě tenkrát ještě neměli. Pak jsme položily koberec. V prodejně nábytku na Vinohradské třídě jsem si nechala udělat návrh na vybavení pokoje. V kuchyni jsem si ponechala skříň, nízkou almárku, úzký stůl a dvě židle. Očistila jsem je a natřela nabílo. S maminčinou pomocí jsem pak dveře skříně a almárky a část zdi polepila oranžovo-zelenou tapetou. Ušila jsem si potahy na křesla, ze stejné látky jako přehozy přes válendy. Dvoje. Jedny na jaro a léto, druhé na podzim a zimu. Uháčkovala jsem si dečku na stolek. Později jsem si objednala do malé předsíňky bílý nábytek a téměř sama ho smontovala. Přítel mi pomohl pouze tam, kde byly potřeba ještě jedny ruce. Byt jsem si postupně zařizovala. Mám v něm hodně věcí blízkých mému srdci. Fotografie maminky, babičky, dědy a nejbližších přátel. Knížky. Drobnosti, které jsem si přivezla z cest. Dárky, které mi udělaly obzvlášť velkou radost. Mnohé z toho je vidět na první pohled.
Co vidět není, je můj život, který zde žiju. Můj byt byl a stále je svědkem všech mých radostí, bolestí a trápení. Smíchu a nářků. Kolik slz jsem v něm jen prolila! Můj pokoj je mým útočištěm. Sem se vracím po strastiplných dnech, tady konejším své rozjitřené srdce, hojím bolavou duši. Užívám si klid a samotu. Jen zřídka se tu cítím osamělá. Ráda se dívám z okna na velkou lípu, která stojí v zahradě mateřské školy. Na jaře si užívám její vůni. Někdy pozoruji hrající si děti. Jejich smích slyším i přes zavřené okno.
Mnozí možná vnímají svůj domov jako samozřejmost. Já někdy také. Ale po tom, co jsme spolu prožily, je místem mého srdce.
