Tentokrát jsme ale zpozorněli. „Představte si, debatoval jsem s Kubíčkem, čím chce být, až bude velký. A on mi řekl, že bude mistrem světa. A že prej je mu jedno v čem, hlavně aby to věděli úplně všichni lidi. Není to strašný? Taková povrchnost a navíc už ve věku, kdy si vlastně človíček začíná vytvářet vlastní hodnotový žebříček,“ krabatí Luboš starostivě čelo. „Tak mu řekni, ať se stane mistrem světa v pravidelném kadění,“ neopouští Láďa své oblíbené téma, ale Dáša je přece jen konstruktivnější: „To ti přece perfektně nahrál. Vysvětli mu, že šampiónem se může stát jen člověk, kterej se dobře učí, čistí si zoubky, uklízí si v pokojíčku, nelže, nepere se se spolužáky…“ „A taky pravidelně kaká,“ skáče jí do řeči Láďa, ale Dáša se nenechá vyrušit: „… poslouchá maminku a tatínka, stará se o křečka Béďu, nevynucuje si v samoobsluze gumové medvídky dřepěním a křikem, rozhlídne se na obě strany než přejde ulici, neošklebuje se nad špenátem, pozdraví při vstupu do místnosti, při čůrání zvedá na záchodě prklýnko…,“ a tak dále, zkušená čtyřnásobná babička Dáša vehementně pokračuje ve sdělování receptu, kterak z normálního kloučka udělat dokonalého Mirka Dušína. Ale my už ji moc neposloucháme, protože přece musíme řešit konkrétní problém v tvorbě Kubova hodnotového žebříčku. To nás hodně baví.
Podle Luboše nejde ani tak o to, že se kluk chce stát nejslavnějším borcem lidských dějin – takovej plán má asi každý harant jeho věku – ale právě o to, že je mu jedno v jakém oboru. Upřesňuje nám důvod svého trudného uvažování: „Já mám totiž strach, že v tom svým bažení po nehynoucí slávě a proslulosti by se Kubíček mohl vydat nežádoucím směrem. To se nedá podceňovat. Třeba by ho to i mohlo svést na cestu zločinu, například by se mohl rozhodnout, že bude největším evropským narkobaronem nebo slavným zlodějem, co ukradl korunovační klenoty…“ „Anebo by se mohl stát kakobaronem, co chodí pravidelně kadit na Václavák, viď,“ vstupuje opět do debaty dnes velmi monotématický Láďa.
„Nechápu, v čem je problém,“ konstatuje Olda. „Dejte kluka na nějakej sport a bude to vyřešený. Vzpomeň si na sebe, když jsme jako žáčci hráli fotbal a ty jsi furt mlel, jak jednou budeš hvězdou v Realu Madrid.“ „No jasně, ty vole, a taky ses pak nepokadil, žes to dotáhl maximálně do okresního přeboru,“ glosuje Láďa. „Tak se sportem to u Kubíčka určitě nepůjde,“ zdrceně přiznává Láďa. „On je děsně nemotornej, ale hlavně línej jako čuně. I ty sáňky mu do kopce musím tahat já. A navíc se rozhodl, že se mistrem světa v čemkoli stane, ne že se k tomu jakoukoli vlastní pílí propracuje.“
Tak to je zlý. Nevíme co poradit. Jen Marie, Láďova manželka, povzdechne: „Škoda že to není holka, to by bylo jednoduchý. My ženský jsme mistryněmi světa už od přírody za to, jak dokážeme existovat ve společnosti vás chlapů. Já třeba bych měla dostávat zlatou medaili za každej den soužití tady s tím mým mamlasem.“ „No co co, hlavně aby ses z toho miláčku…,“ Láďa naštěstí pod vlivem Maruščina ostrého pohledu včas ukončuje svou repliku.
Konečně si bere slovo náš děsně moudrý Marabu neboli Zbyňďa: „Vono je to s takhle malejma harantama těžký. Vysvětluj jim, jak to v životě lidském chodí, že jó. Já myslím, že bys Kubíčkovi měl nějakým jednoduchým způsobem říct, že vlastně každej člověk je mistr světa, protože každej má svůj vlastní svět. A čím víc je v tom svým světě šťastnej a spokojenej, tím je větší mistr. A taky mu řekni, že když je někdo dobrej mistr svýho života, tak je taky hodně slavnej mezi lidmi, se kterými se v něm potkává.“
Přiznávám, že se ve mně zmítají dva pocity. Na jedný straně pýcha, že kamarádím s takovým inteligentem a zdatným filozofem, na druhý straně pak podezření, jestli náš Marabu nemele zbytečný nesmysly. Nicméně zaznamenávám tečku za celou debatou z úst Ládi: „Ale taky, Luboši, nezapomeň Jakoubkovi říct, že i pro mistra světa v čemkoli je strašně důležitý pravidelný kadění.“