Prostě a stručně, naše Jaruška je zlatá holka, strážná andělka, žehlička našich malérů, urovnávačka našich hádek, chlácholička našich bolístek, databanka našich opomenutí a tak dál. Kromě toho je úžasnou kuchařkou, zejména její koprovka, na kterou nás občas pozve, rozeznívá v hubách loutnový koncert. Proto jsme ani na vteřinu nezaváhali, když přišla s prosbou, jestli by ji někdo z nás nepomohl vyklidit sklep jejího rodinného domečku. Doslova řekla: „Já už s tím něco musím udělat, není tam k hnutí. Táta dům postavil v padesátých letech a od tý doby se tam ukládají všechny nepotřebný krámy.“
Naši rychlou a jednomyslnou reakci deklaroval Miloš: „Jak někdo, všichni půjdeme. Vlítnem na to a nebudeš stačit mrkat na tu jízdu, Jaruš. Tornádo je proti nám flákač.“ Tak, a máme projekt – konečně se můžeme Jarce revanšovat za její dobrotivost. Operativně vzniká organizační výbor akce Sklep. Karel sděluje, že může přinést stěhovácké popruhy, Miloš nabízí zapůjčení montérek a pracovních rukavic ze svých zásob, Petr uvažuje, že by si od svého švagra mohl půjčit Ford transit, iniciativní nápady jen prší a Jaruška se tetelí dojetím: „Kluci moji zlatí, já vám k tomu pracování uvařím takovou koprovku, že se vám chodidla rozkoší sevřou v pěst!“
Den „D“ konečně nastal, je sobota, devátá hodina ranní. Naše čtyřčlenné vyklízecí komando vyzbrojené odhodláním, montérkami od Miloše a popruhy od Karla jde na věc. Jarča nás vítá úsměvem a z kuchyně už se line libá vůně koprovkové symfonické básně. Vstupujeme do sklepa a seznáváme, že nekecala, fakt je tu změť všeho možnýho. Jaruška vydává metodický pokyn: „Já vám budu říkat, co se vyhodí a co tu zůstane, jó.“
První na ráně je prastará lednice „Calexka“. Karel už ji naklání, aby založil popruh, ale zastavují ho Jarčina slova: „Né, počkej, tu já si radši nechám, ona furt trochu funguje, tak abych měla rezervu, kdyby mi ta moje odešla.“ No dobrá, chápeme se tedy otřískané kredence, která evidentně pamatuje budování socialismu, ale paní domu opět promlouvá: „Moment, tu bych si asi taky nechala, synovec shání chalupu a tohle by se mu třeba mohlo hodit, kdyby si to trošku zrenovoval.“ Přecházíme do kouta, kde odpočívají dětské dopravní prostředky – lyžičky, tříkolka, kolo se zpuchřelými pneumatikami, koloběžka, rezavé šlapací autíčko, ale zase slyšíme Jarčin povel. Zní tentokrát měkce a dojatě: „Nene, to je po Martínkovi, pořád vidím, jak na tom všem drandíval tady po dvorečku, měl rozzářená očička a pištěl štěstím. Uznejte, že to vyhodit nemůžu, měla bych pocit, že vyhazuju vlastní mateřské srdce.“ Pro informaci: Martínek je její dnes pětačtyřicetiletý stokilový synáček, který se oženil do Košic a mámu navštěvuje jednou ročně.
Takže popocházíme po Jarčině sklepě a naše eufórie vyprchává. Postupně klademe ruce oděné do Milošových pracovních rukavic na zaprášené předměty a postupně slyšíme Jaruščiny zákazy: „Tuhle krabici ne, mám tam všechny svý sešity ze základky, chtěla bych si to ještě někdy jen tak prolistovat.“ „Tyhle židle ne, vyráběl je můj děda, je to festovní truhlařina, třeba se ještě někdy hoděj.“ „Támhletu vitrínu ne, můj Láďa ji měl moc rád, míval v ní svůj rybářskej vercajk.“ „Tohle ne, támhleto ne, tohle přece nemůžu, tohle se třeba ještě může hodit…“, abych to neprotahoval, nakonec do rozsáhlého ložného prostoru automobilu Ford transit, zapůjčeného od Petrova švagra nakládáme jeden pytel dávno ztvrdlého cementu, jeden nefunkční dvouplotýnkový elektrický vařič a jedno naprasklé akvárium. Přihazujeme ještě jedny dnes nepoužité stěhovací popruhy a čtvery pracovní rukavice, zaboucháváme dveře a odebíráme se do centra gastronomických rozkoší neboli Jarčiny proslulé kuchyně. V hlavách sice máme pocit, že dneska si koprovkovou nirvánu naprosto nezasloužíme, ale ten po prvních soustech nemorálně mizí. Tenhle náš mravní marasmus se projevuje Karlovým výrokem: „Hele, Jaruš, kdybys třeba potřebovala píchnout i s vyklízením půdy, tak my zase přifrčíme.“ „Na půdě nic nemám,“ odpovídá ta čistá duše bezelstně. „Za dnešek vám moc děkuju. Hlavně si cením, že jste mě nenechali s tím mým vyklízecím hysterčením samotnou. A přidejte si koprovku, je jí dost.“
