Naivně jsem se jí zeptal, v čem jako je problém, když zejtra beztak bude dopoledne vyspávat opičku (kterou si ona každoročně na Silvestra spolehlivě opatří) a v následující odpolední kocovině těžko bude něco péct, obalovat nebo zahušťovat. No a druhého ledna už jsou zase otevřené krámy a v nich je na regálech mouky spousta. Jenže jsem si naběhl, Jájina mi briskně vysvětlila, že „na Nový rok když mouka není ve spíži, chudoba lehne do díží“. Tak to jsem fakt nevěděl, celá moje znalost novoročních pravidel dosud spočívala v tom, že exmanželka mě nutila jíst čočku, abychom prý měli celý rok prachy. Když o tom tak přemýšlím, vlastně bylo navýsost spravedlivé, že potom při rozvodu mě prakticky o všechny tak elegantně a nekompromisně připravila. Ale novoroční čočku budu pro sichr dlabat i tentokrát, samozřejmě kvůli valorizaci důchodů.
Jája je zřejmě rozhodnuta, že s mojí novoroční negramotností se musí něco udělat, takže pokračuje ve výkladu: „Obecně platí, že co ti první den doma chybí, toho budeš mít celej rok nedostatek.“ „Tak to jsem v háji,“ vměšuje se do její přednášky Miloš, zvaný Houba, „já jsem zrovna včera dožral poslední kaviár a lanýže a všechny krevety jsem dal kočce. V lednici už mám jen dvě sedmičky bílýho a ve špajzu flašku Fernetu a jedenáct lahváčů. Nedá se nic dělat, pokusím se na tomhle sortimentu přežít celej rok.“ Jájina noblesně ignoruje jeho znevažující rádobyironii a vzdělává mě dál: „Doufám, že nehodláš na Nový rok jíst drůbež a jiné opeřené ptactvo, kamaráde, to by ti mohlo uletět štěstí. A taky nejez králíka nebo zajíce, to by ti zase uteklo.“ Opět drze vstupuje Houba: „Hlavně nežer geparda, ty vole, ten utíká hrozně rychle. Ani chrta, to je to samý.“ „Mám doma olejovky, třeba bych si mohl umatlat pomazánku s cibu…“ Ani to nestačím doříct a Jájina se hroutí: „Zbláznil ses, ryby jsou vůbec nejhorší, s nima ti štěstí uplave úplně zaručeně.“
Dobrá, tak holt přežiju první leden o suché čočce. Jája mi sice prozradila, že mimořádnou dávku štěstí by mi přineslo, kdybych si k ní dal prasečí rypáček, ale ten jako z udělání zrovna doma nemám. Jsem ale té holce moc vděčnej, vždyť mě zachránila před trudným rokem. Dojatě koktám poděkování, ale ona mě zastavuje rázným gestem: „Moment, zdaleka jsme ještě neskončili. Víš, že na Nový rok nesmíš prát a věšet mokré prádlo, to by mohlo přinést úmrtí v rodině, víš, že nesmíš zametat, že nesmíš z domu nic vynášet, ani odpadky ne, že nesmíš nikomu dávat peníze, ani si je půjčovat, že bys měl po půlnoci rozsypat kolem domu sůl, abys odehnal zlé duchy a naopak vylejt z okna trochu vína, abys přilákal ty dobré? Na odhánění démonů je taky dobrý klepat chlebem na zdi a na dveře, to dělají Irové. Jo a bacha na návštěvy. Když tě na Nový rok jako první navštíví mladá dívka nebo chlapec, je to příznivý znamení, když to bude někdo starej, je to smůla. Jo a víš, že…“
Jája povídá dál, ale já už neposlouchám. Nemůžu, mám z mozku pomazánku umatlanou z toho přívalu zákazů a příkazů. Podobně dopadl Houba. Jen čumí a dokonce se ani nezmůže na nějaký ze svých bonmotů. Až když Jájina konečně odkráčí pracovat na své tradiční silvestrovské podroušenosti, vrací se mu do tváře zdravější barva. „Týývole, to je síla ten Novej rok, co? Já to asi nedám, a co ty? Hele, dohodnem se, ty uvař čočku, já doma žádnou nemám, bafni hrnec a přijd kde mně. Nadlábnem se a pak se pustíme do mejch tekutejch zásob. Tím přece nemůžeme nic zkazit, že jó?“ Jeví se mi to jako dobrej plán, leč najednou lup ho, osvítí mě čerstvě nabyté znalosti: „Houbo, kamaráde, tohle nepůjde. Čočku nepřinesu, protože přece nesmím nic vynášet z domu. A nemůže tě navštívit, protože jsem starej páprda a tudíž bych ti přinesl smůlu.“
Takže s Milošem zvaným Houba jen tak sedíme, popíjíme a jsme trochu smutní z toho, že ten den, co nastane hned po půlnoci, vlastně nemá normální řešení.
