Televizní pohádky sice zrovna nemusím, ale o letošních vánocích jsem si nenechala ujít novou vánoční pohádku Krakonošovo tajemství. Musím se přiznat, že jsem si ji docela užila. Na rozdíl od řady jiných vánočních pohádek měla alespoň nějaký ten příběh, dobré obsazení, zajímavé historické kostýmy. A hlavně se odehrávala téměř v reálném prostředí. David Švehlík v roli Krakonoše mě také příjemně překvapil a vůbec mi nevadilo, že šlo o Krakonoše v mladším věku. Ostatně jeho věk souvisel s dějem. Při sledování nové pohádky jsem si vzpomněla na film Krakonoš a lyžníci i na známé a mnohokrát opakované večerníčky s názvem Krkonošské pohádky. Napadlo mě, že se této nové pohádce podařilo s nimi udržet krok. Nebo je můj pohled na všechna tato díla až příliš subjektivní?
Nějaké důvody, proč by tomu tak mohlo být, by se v mém životě našly. Vždyť jsem se narodila v Jilemnici, v malém městě na úpatí Krkonoš. Tedy vlastně na Krakonošově panství. Postavička Krakonoše - ducha těchto hor - na mě v dětství vykukovala téměř za každým oknem místních domků . Většinou zručně vyřezaná ze špalíku dřeva, oblečená do jakéhosi tajemného pláště, na hlavě klobouk s širokou krempou, vousy z koudele a v ruce nezbytnou a nejlépe sukovitou hůl. Jako malému dítěti se mi moc líbila. U figurky Krakonoše jsem vždycky dlouho postávala a přemýšlela, jak asi může vypadat ve skutečnosti. Určitě jsem se na Krakonoše vyptávala a patrně jsem se už tehdy dozvěděla, že Krakonoš prostě neexistuje. Že si ho jen kdysi lidé vymysleli, aby si vysvětlili či zdůvodnili některé jevy. Ale tím Krakonoš z mého života nezmizel. Lidé kolem mě ho stále zmiňovali. Třeba při silné bouřce uhodil blesk do stromu, ten spadl na střechu domu a poničil ji. Nebo kroupy poškodily všechno ovoce na stromech. Či někdo zahynul ve sněhové vánoci. Vždycky se našla nějaká osoba, která ochotně řekla, že to má na svědomí Krakonoš. Lidé žijící v této oblasti mu často dávali za vinu prudké změny počasí s nějakými nepříjemnými následky. Tak se prý Krakonoš zlobil. Zato mnohem méně jsem od lidí slýchávala o jeho dobrých skutcích. Přesto měl Krakonoš u místních respekt. Jilemničtí občané ho vyjadřovali i tím, že každou zimu vytvářeli na náměstí co největší sochu Krakonoše ze sněhu.
Krakonoš ze sněhu na náměstí v Jilemnici (zdroj www.tyden.cz)
Musím se přiznat, že Krakonoš dobře posloužil i při mé výchově. Na vycházkách s dědečkem do přírody v okolí Jilemnice anebo při výletech do hor jsem často slýchala, že nemám něco dělat, protože to Krakonoš prostě nemá rád. Jako bych to slyšela ještě dnes! “Nekřič v lese! Netrhej ty kytky! Nekopej do těch kamenů!” Po večerech jsme spolu s dědečkem sedávali nad knížkou s příběhy o Krakonošovi. Dědeček předčítal s procítěným přednesem, moje fantazie pracovala na plné obrátky. Časem jsem konkrétní zápletky jednotlivých příběhů zapomněla, ale odnesla jsem si z nich ponaučení, že Krakonoš hlavně chrání Krkonoše před hledači pokladů a různými chamtivci či nenechavci. Dobrému člověku Krakonoš v nouzi pomůže, špatného zase ztrestá.
Tohoto Krakonoše vytvořil můj dědeček (fotografie asi z roku1958 či 1959), na druhé fotografii sáňkování před zámeckým pivovarem v Jilemnici. (archiv autorky)
Pak v mém životě následovala řada let, kdy se mi na Krakonoše podařilo téměř zapomenout. Z podhorské Jilemnice jsem se s rodiči odstěhovala do Polabí, hory zmizely z mého horizontu. Až Krkonošské pohádky vysílané jako večerníčky v televizi právě v době, když jsem měla malé děti, mi Krakonoše znovu připomněly. Svou dětskou představu jsem však musela trochu korigovat. Krakonoš se díky televizi stal mnohem konkrétnější a jeho chování bylo mnohem čitelnější. Navíc jsem se ocitla v roli rodiče, který odpovídá na zvídavé dotazy svých dětí. Stačilo, že se ozvala známá znělka Krkonošských pohádek a moji synové seděli u televize jako přibití. Čekali, co vyvede Trautenberk Krakonošovi za lumpárnu. Těšili se, až přiletí sojka informátorka, litovali Kubu, Anče a hajného, že musí vykonávat rozkazy svého pána. A vždycky si oddechli, když Krakonoš Trautenberka potrestal a všechno dobře dopadlo. Protože se tyto večerníčky vysílaly opakovaně, časem znali řadu hlášek z pohádek nazpaměť. Nejvíce se jim líbilo Trautenberkovo: “To kyselo je moc kyselý a ten bramborák je moc bramborovej!”
O pár let později se objevil film Krakonoš a lyžníci. Odehrává se v Krkonoších 19. století a předobrazem mu byly právě některé reálie z Jilemnicka. Z místa odkud pocházeli oba moji rodiče a žila tam většina mých příbuzných. Hrabě ve filmu představuje vlastně skutečného hraběte Harracha, majitele jilemnického panství, který v roce 1892 navštívil světovou výstavu v Oslu a objednal si na ní první pár lyží. Podle nich pak místní kolář v Dolních Štěpanicích vyrobil další lyže, které jako první používali lesníci pro pohyb v zasněženém terénu. O několik let později vznikl v Jilemnici také první lyžařský spolek v Čechách.
Některé scény tohoto filmu mi připomínaly příběhy, které mi kdysi v dětství vyprávěli rodiče, prarodiče či další příbuzní. Moje maminka se narodila v roce 1925 v Dolních Štěpanicích v malé chalupě, kde bývala původně jednotřídka. Když tuhle chalupu kdysi její dědeček koupil, byly v ní ještě staré školní lavice, které obec nestihla vyklidit. Dědeček prý vyházel všechny lavice na zahradu a do jedné místnosti se nastěhovala celá rodina se dvěma tovaryši a s několika tkalcovskými stavy. V téhle chalupě jsem občas bývala na prázdninách. Zkoušela jsem si představovat, jaký asi život zde před sto lety vedli moji předci. Z vyprávění babičky jsem věděla, že než šla ráno do školy, musela nasoukat dvě cívky nití. V jediné místnosti se pracovalo na pěti stavech, když večer práce skončila, přinesly se na spaní slamníky z půdy. Nikdy jsem nepochopila, jak se tam všichni i se svými stavy mohli vejít. Zato jsem si jako dítě prošla cestu ze Štěpanic přes kopec do Vrchlabí, kudy nosíval můj pradědeček jednou týdně hotové dílo faktorovi .
Později se moje maminka s rodiči přestěhovala do nedaleké Jilemnice. Její tatínek byl velmi zručný řemeslník a občas za ním pŕicházel s nějakou drobnou zakázkou i sám hrabě Harrach, který tehdy žil na nedalekém jilemnickém zámku. Také historek ze začátků lyžování jsem ve svém dětství slyšela nespočet. Lyžování tehdy snad zkoušeli všichni a nebyl to jen sport pro zábavu. Jeho hlavním přínosem v tehdejší době byla možnost pohybovat se snadněji v zasněžené krajině. Jindy jsem zase slýchala historky o pokladech ukrytých kdesi v horách. V té době jsem se shýbla pro kdejaký blyštivý kamínek, abych zjistila, zda nepatŕí do nějakého pokladu.
Vida, jaké vzpomínky ve mně vyvolala jedna nová pohádka! A zároveň s nimi mě napadlo, že bych některé zajímavé příběhy vyslechnuté v dětství a dosud uchované v mé paměti mohla předat dál. Moje vnoučata si sice umí vyloudit v televizi či na tabletu nejrůznější pohádky a příběhy, ale babiččino vyprávění o dávných časech by pro ně mohlo mít také své kouzlo.
