Můj manžel je náruživý rybář. A úspěšný. Co chvíli donese domů mrskající se úlovek v podobě kapra, lína či štiky. Protože si občas raději pochutnáme na řízku kuřecím než kapřím, tak občas svými úlovky obšťastňuje naše blízké i vzdálenější sousedy a známé. Jenomže ne všichni obdarovaní si s rybou umí poradit, tedy připravit ji do stádia poživatelnosti klepnutím, vykucháním a naporcováním. A tak k této činnosti zvou odborníka, zkušeného rybáře a mého manžela v jednom.
Tak se stalo i toho roku o Vánocích. Manžel obcházel domácnosti, kde buď kapříka přímo dodal nebo si jej sousedé zakoupili ve zdejším Státním rybářství. Ještě v pozdním odpoledni odešel vybaven paličkou na maso do bytu o dvě patra níže, aby kapřík nechyběl na štědrovečerním stole našich dobrých známých. Protože zabít tříkilového kapra není jen tak, pokaždé se u všech známých náležitě posilnil alkoholem. Potíž byla v tom, že ne ve všech domácnostech upřednostňují vodku nebo kapky pana Bechera. Některý soused má známé, co mají známé na Moravě a ti mají sklípek a taky pálí slivovici. Jsou však i domácnosti, kde jim alkohol nesmí přes práh, ale vánoce jsou vánoce a bez rumu v cukroví a grogu to prostě nejde.
Našim dvěma synům bylo v té době 4 a 8 let, proto jsme zasedali k štědrovečernímu stolu již v 6 hodin navečer, aby kluci měli ještě po rozbalení dárečků čas si s nimi pohrát, než je uložím do postele. V půl šesté jsme byli všichni v pohotovosti, takže sotva zazvoní zvoneček, zasedneme k večeři. Všichni, až na manžela. Ten se dosud ze svých cest po domě nevrátil. Pojala jsem podezření, že to s tím dnešním Štědrým večerem asi nedopadne dobře a poslala jsem staršího syna tátu vyhledat.
Po chvíli se objevili ve dveřích. Manžel, který měl viditelně přebráno klátil nohama a bouchal paličkou do domovních dveří, div z pantů nevypadly. Starší syn, který svého otce v takovém stavu ještě nikdy neviděl, z něj měl ohromnou legraci a smál se na celé kolo. Mladší se chvíli zarazil nad tátovým neobvyklým počínáním, ale pak přinesl kladívko z dětského nářadíčka a začal tátovi sekundovat. Zato já jsem byla blízko zhroucení.
Rychle jsem naservírovala večeři. Manželovi jsem radši předložila místo ryby kuřecí řízek jako mladšímu synovi. To by tak hrálo, abychom do toho všeho volali ještě pohotovost, až některý z jedlíků spolkne kost. Poté jsem pustila koledy jako nezbytnou součást naší sváteční večeře a začali jsme jíst.
Koleda Štědrý večer nastal byla doprovázena opileckými výkřiky a když Pásli ovce valaši, použil manžel paličku na maso, se kterou se stále nemohl rozloučit, když mu dělala společnost celé odpoledne, aby s ní bubnoval melodii do taktu. Teprve při vánoční písni Tichá noc se mi podařilo doslova vyrvat manželovi paličku z ruky. Nejen proto, že Tichá noc má být tichá, ale i proto, že každou chvíli hrozila svátečnímu nádobí na prostřeném stole újma. To kdyby se manželovi smekla ruka s paličkou a kdyby se do místo hrany stolu trefil do božíhodového talíře nebo sklenice.
Večeře byla konečně u konce. S úlevou jsem vydechla, právě jako oba kluci, kteří se už nemohli dočkat Ježíška. Hrnuli se pod stromeček a předháněli se, kdo dřív vybalí dárky. Zdálo se, že jsou spokojeni. Našli pod stromečkem své vysněné dárky, o kterých mluvili už od listopadu. Stavebnice, autíčka i autodráhu, lyžařské vybavení.
Také dostali jeden dárek, který sice nečekali, ale o to větší radost z něj měli. Každý dostal plyšovou opici. Roman trochu menší, šedou, Martin velkého hnědého šimpanze. Idylu vánoc po chvíli trochu pokazila hádka kluků, když se přeli, kdo má opici větší a lepší. Musela jsem zasáhnout a taky jsem chtěla věc uvést na pravou míru.
"Nehádejte se. Největší opici má dnes táta!"
"Jak to,vždyť žádnou opici nedostal?" ptali se kluci udiveně.
"Nedostal, a přesto ji má," trvám na svém.
To víte, Ježíšek...
