V neděli 27. listopadu jsem zapálila na adventním věnci první svíčku. V mém dětství prožitém ve vesnici na Drahanské vrchovině se v tomto období dodržoval jak půst od jídla, tak třeba i od veselých tanečních zábav. A my menší děti jsme se skutečně snažili půst dodržovat, abychom dostali na vánoce nějaké skromné dárečky, kterých jsme si velmi vážili a byli za ně opravdu vděčni.
Většina dnešní konzumní společnosti snad už ani neví, co je to vlastně půst. A nezačínám se už k nim také přibližovat? Ale já to tak nechci!
A proto bych chtěla opsat několik upravených vět, které jsem si vystřihla před mnoha a mnoha roky.
Michel QUOIST: Díky pane za oči
Díky Pane za pohled, který mou duši nese k druhému.
Pane učiň, aby moje oči byly jasné - dej, abych nikdy neklamala a nikdy nezklamala.
Abych nikdy nebyla zoufalá, ale schopná obdivovat a žasnout.
Aby můj pohled byl dost hluboký a aby se mé oči nikdy neuzavíraly před bídou lidí.
Aby můj pohled byl střízlivý a pevný, ale aby mé oči byly schopny soucitu a pláče.
Učiň Pane, aby můj pohled neposkvrnil toho - na koho se dívá.
Aby nečinil smutným, ale radostným.
Ale hlavně aby nemátl - ale uklidńoval. *
P.S.: Přeji vám všem ze srdce na tomto webu i60.cz: Krásný adventní čas!