Začátek byl nudná klasika – vytáhl prý zlatou rybku a ta mu výměnou za svobodu nabídla splnění tří přání. Jenže pak nastal zádrhel. Ryba mu totiž řekla: „Musím tě ale, milý človíčku, upozornit na jednu podmínku. Minulej tejden přišlo z našeho Zlatorybího generálního ředitelství nařízení, že až do konce tohoto roku smíme plnit už jen taková přání, jaká ještě nikdy žádný rybář neměl. Všechny tradiční požadavky už jsou vyčerpány, takže ti doporučuju zapomenout na prachy, pevný zdravíčko, krásný mladý holky, dovolenou na Havaji, láskyplně tolerantní manželku, super auťák, němou tchýni, povýšení v práci, výhru Sparty v lize a tak dál. Takovýhle záležitosti už na skladě nemáme.“
„Tak jsem vám tam, dámy a pánové, stál na břehu a čuměl jako puk,“ vypráví Vláďa. „Nakonec ze mě vylítlo, že teda dobrá, ať teda ryba aspoň zařídí, aby nebyly války, a aby do politiky nevstupovali pitomci. Jenže ona mi oznámila, že to taky nejde. Plnění válečných přání jim prý zlatorybí ředitelství zakázalo plnit hned po bitvě u Lipan a plnění politických přání po únoru 1948.“
Empaticky posloucháme Vláďův snový příběh a listujeme zažloutlými stránkami naší seniorské fantazie. V hlavách nám duní otázka: Co bych si vlastně od ryby přál já? Padají první návrhy, rozvíjí se diskuse. Honza by například chtěl, aby mistrovství světa ve fotbalu se konalo každý dva roky, namísto nynějších čtyř. Na to Eliška reaguje, že by ryba naopak měla fotbal úplně zakázat, protože je to primitivní pánská droga. Cyril, který je učitelem češtiny a dějepisu, by zase požádal o povolení pedagogicko výchovných fyzických trestů u žáků vyšších ročníků základní školy: „To jsou vám někdy takoví provokatéři, že by fakt zasloužili rákoskou přes prdel.“ „No jo, násilí, to je celej náš Cyrilek,“ utrousí Eliška. Pepa oznamuje, že by prostřednictvím zlaté rybky zakázal rýži, protože jeho Máňa v rámci boje proti bachratosti úplně přestala v rodinné kuchyni aplikovat knedlíky, brambory, těstoviny a veškeré další pupkotvorné přílohy. „Ta zákeřná bestie mi slíbí k nedělnímu obědu segedín, já se těším jako malej kluk a nakonec dostanu na talíř něco, co nejenže ani nevidělo správně prorostlej bůček, ale jako přílohu to má rejži. To by jeden vylít z kůže.“ „Ty bys spíš měl prosit rybu, aby ti odčarovala pneumatiku, co sis pod tou kůží v pase vyknedlíkoval,“ útočí za nepřítomnou Máňu Eliška. „Bejval jsi šlank, teď vypadáš jako bojler.“
Debata nabírá docela ostré grády. Marta, posílena Eliščinou bojovností, konstatuje, že by si od zlaté rybky přála, aby chlapům skončila puberta v sedmnácti a nepřetahovali si ji do celého dalšího života. Na to jí sarkasticky odpoví Olda, že užitečnější by bylo, kdyby ryba darovala ženskejm drobátko logického myšlení. „To ale vlastně udělat nemůže, když má zákaz plnit tradiční požadavky. Tohle si už určitě přál každej ženatej rybář,“ dokončuje svůj protiútok.
Sedíme s Vláďou opodál a pozorujeme to hašteření, které už určitě dávno ztratilo souvislost s jeho snem o vylovení kouzelné zlaté rybičky. Postupně se tu probírá například Standova typicky mužská lenost, Alenina typicky ženská udrbanost, Jirkovo typicky mužské skrblictví, Jiřinina typicky ženská chorobná panovačnost a tak dále. Kamarádi a kamarádky si tady poctivě a přičinlivě navzájem mejou zadky, což ale není nic nového, v naší letité partě to patří k typickým aktivitám.
Chci nějak uzavřít Vláďovo vyprávění o snu. „Ty, Vlaďane, a jak jsi to teda s tou zlatou rybkou nakonec vyřešil?“ „Vlastně nijak, pustil jsem ji a doporučil, ať si plave na to jejich pitomý ředitelství pro další pitomý předpisy. Ale teď mě napadá, že jedno přání jsem přece jenom měl vyslovit. Měl jsem ji poprosit, ať nám ještě po dlouhý roky zachová tuhle naší babkodědkovskou partu, ve který vždycky všechno tak báječně prokecáme.“