Loni už jsem málem premiérovou zlatou vydřel, ale ve finále mě postihla sportovní tragédie – zatímco jsem s poslední figurkou čekal před domečkem na dvojku, Mirce padly dvě šestky po sobě a ještě čtyřka, kterou přesně potřebovala. Takže zase jen smutek a stříbro. Přitom celej předchozí průběh Člobrdo Grand Prix nasvědčoval, že jsem favoritem číslo jedna, ve čtvrtfinále jsem s přehledem porazil Slávka a v semifinále neméně lehce Milunu. Stříbrných placek už mám doma několik, například z šampionátu v hodu vidlemi na pantátu (klid, byl slaměnej), z turnaje v Červená bere, ze Šprkec Open 2014 (kdo neví – šprkec je takový to cvrnkání krabičkou sirek o body podle toho, jak se krabička při dopadu postaví). Taky mám pár bronzů, třeba z rychlopalby vodní pistolkou na svíčky, z předloňské Velké ceny v kuličkách, z mistrovství ve stolním hokeji, z karetní hry Záchod atd. Prostě a stručně, jsem vynikající sportovec, mnohonásobný medailista, jen ten zlatej triumf na Gerontolympiádě mi dosud chybí. To se ale letos změní, protože jsou vypsány disciplíny, ve kterých jsem fakt dobrej. Počítám s výhrama ve střelbě prakem na plechovky, v balancování smetáku na čele a v Memoriálu Maurice Chevaliera neboli hodu slaměným kloboukem na věšák.
Původně to byly jen bezuzdné žranice. Martin zrestituoval statek a my, jeho bývalí spolužáci a spolužačky z gymplu, jsme mu tam jezdili pomáhat s rekonstrukcí. Za odměnu ustanovil, že se každej rok o posledním listopadovém víkendu u něj sjedeme na pozabijačkové hodování. No a před deseti lety jsme se rozhodli, že to požírání prdelačky, ovárku, prejtu, tlačenky, gulášku a podobných úžasných záležitostí doplníme taky kompenzačním sportováním. Takže vznikly Gerontolympijské hry, byl zvolen Gerontolympijský výbor, jehož členy jsme všichni, a určeny Gerontolympijské symboly. Hymnou her se stal Bábinčin maršovský valčík a Jarka vyšila krásnou vlajku, na níž v oblacích kroužící orel třímá v zobanu činku. Josef zformuloval Gerontolympijský závodnický slib, v němž se sportovci čestně zavazují, že pokud budou při soutěžích švindlovat, učiněj to tak dobře, že se jim na to nepřijde.
Takže letos proběhnou jubilejní desáté Gerontolympijské hry a je připraveno hned několik oslavných akcí. Především bude odhalena socha zakladatele. Miluně se totiž konečně povedlo donutit svého bratrance, kterýžto jest umělcem přes keramiku, aby Martina vymodeloval, vypálil a vymaloval. Působivá plastika ho znázorňuje v hrdé póze na masivním piedestalu s nápisem Tardius-Caute-Peritus, což znamená Pomalu-Opatrně-Zkušeně, čímž je vtipně modifikováno zastaralé olympijské heslo Citius-Altius-Fortius (Rychleji-Výše-Silněji). Kam se hrabe socha zakladatele novodobých olympiád barona de Coubertina před sídlem Mezinárodního olympijského výboru v Lausanne. Mimochodem, původně jsme požadovali, aby právě de Coubertin klečel u Martinových nohou a závistivě k němu vzhlížel, ale to prý bratranec keramik striktně odmítl. Naše socha bude umístěna před sídlem Gerontolympijského výboru, tedy před dveřmi do Martinovy domácí sklepní vinárničky.
Novinky pro letošní hry už nahlásil i pořadatel, tedy Martin. Týkají se zdravotnického zabezpečení účastníků. V minulosti totiž došlo v této oblasti k negativním událostem, například k patologickému přežrání se, k lehčím otravám alkoholem, ale i k několika fyzickým úrazům. Třeba Olda si předloni při koloběžkové Rallye Monte Carlo vykloubil palec u nohy a loni si Boženka při Velké ceně v pouštění draků natloukla zadek, takže rozlučkový mejdan musela absolvovat vstoje. Martin nás ale již informoval, že pro letošek nakoupil více gastrogelu, jedlé sody a šumivého aspirinu. Od místních hasičů si půjčil nosítka a navíc bude přítomna jeho švagrová, zdravotní sestra, která prý slíbila, že pro sichr přiveze i defibrilátor.
Za pár dnů nám to tedy vypukne, už jsem si doma na polici sportovních trofejí připravil místo na zlaté medaile. Ano, velice je chci získat, přestože plně ctím motto naší Gerontolympijské charty „Není důležité zvítězit, ale být dostatečně senilní!“