Přísloví praví, že jablko nepadne daleko od stromu. V případě výpravčího Honzáka tento příměr neplatil. Otec Bohumil byl člověk spořivý. Přinesl domů kdeco. Rodinný domek opravoval z materiálu přineseného. Pro stavební materiál chodil do místního hliníku. Šetřil cementem a jeho vynálezem byla "prodloužená malta“.To vždycky do obsahu míchačky s ošizeným vápnem přidal hrst cementu.
Jako údržbář ve fabrice, přinesl jednou osmdesátikilový elektromotor. Kamarád truhlář přidal rám a byla cirkulárka. Přepravu uhlí dlouhou chodbou po vykachlíkované podlaze vyřešil po svém. Nekoupil si drahé kolečko s gumovým kolem. Z fabriky přinesl vyřazený gumový pás od přepravníku.Ten vždy rozprostřel a jezdil po něm kolečkem železným! Snad tohle všechno způsobilo u jeho syna odpor k šetřílkům.
Syn Ludvík Honzák trpěl chorobnou nevšímavostí. Jednou se vracel z lesa s košíkem hub. Cesta vedla hlubokým úvozem. Ale co to? Úvoz byl zasypán obilím! Kombajnér to asi nezvládnul, nebo odsypal záměrně. Ludvík překážku obešel. Cestou se několika občanům pochlubil houbařským úlovkem a mimochodem se zmínil o zajímavém úkaze. Nestačil se pak divit, odkud že směřuje konvoj místních občanů s různými vozíky, plnými pytlů s obilím.
Jako venkovní výpravčí se Ludva stal svědkem hemžení hamižných lidiček po rozsáhlých prostorách nádraží. Hodilo se všechno. Na zemi se našly hromádky vápna a cementu. Tu a tam bylo možno zakopnout o trámky, odstraněné z prázdných plošiňáků. Zájmu lidiček neuniknul ani otevřený vagon s jablky, padavkami. Jel někam do moštárny a v každé stanici jablek ubývalo! Hamižnost, hrabivost a nenažranost vadila Ludvíkovi více nežli klasická lidská blbost.
Jednou zažil venkovní i humornou příhodu. U prázdné čtyřnápravové zetky stál kbelík, naplněný smeteným obilím. Uvnitř někdo uklízel. Výpravčí zvolal: "Haló, je tam toho hodně?“Z útrob se ozvalo:, "Ještě ne, ale bude!“ V rohu prázdného vozu dřepěl vozmistr a vykonával velkou potřebu.
Pověst nevšímavce a podivína získal Ludvík jednoho odpoledne. Na desáté koleji vykládal přepravce cibuli. Tehdy byla právě nedostatkovým zbožím. Vagon byl vyložen, když v dopravní kanceláři se objevil zaměstnanec podniku. Přinesl pytel s cibulí, jako malou pozornost panu výpravčímu. Pozornost ležela v kanceláři do večera. Najednou zmizela. Ludvík ji věnoval prvnímu zájemci!
Jak šel život, odpor k šetřílkům všeho druhu dosáhl obludných rozměrů. Spolužák, milionář Voháňka, zásadně netelefonuje Ludvíkovi mobilem na pevnou linku. Je prý to drahé! Vypráví také často, kterak lze pomocí jaternicového prejtu ušetřit.
"Já dám dceři milion, co dáš dětem ty?“ Toto téma rozvinul spolužák na abiturientském srazu. "No tak to tě dcera bude milovat za milion. Mne moje dcery milují, i když mám dluhy a nemám ani na pohřeb!“ kontruje Ludvík. Pohrdavý pohled je mu odměnou.
V příštím roce milionář oznámil, že milionem přispěl dcerce na koupi bytu. "Tak teď jsme na tom stejně, teprve nyní je láska našich dětí k rodičům nezkalena penězi,“ukončil Ludvík nemístnou debatu.
Po letech se setkal už důchodce s bývalou přípravářskou. Slovo dalo slovo. Kamarádka pravila: "Víš, že ve tvé směně posunovači vykrádali zásilky? Já jsem chodila kolem vozů a tahala za plomby. Ti blbouni ale měli zvláštní žebřík a lezli do zetek větracími okénky. Také se dostávali přes drátěné síťky k dováženému ovoci. Vedoucí posunu jednou v noci obsluhoval pomocné stavědlo s hromádkou melounů u nohou!“
Ludvík zkoprněl. Nevzali je do party. Kradli jenom tehdy, když sloužil na věži jako dispoziční. Před lidmi nic neutajíš. Po příhodě s pytlem cibule jim asi došlo s jakým poctivým hlupákem mají tu čest!