Tím prvkem je cosi, co bych nazval „nastavování zrcadla vlastní nátuře“. Vysvětlím: Roky, měsíce, týdny našinec funguje v zaběhlém rytmu, v opakujících se stereotypech. Většinou se pohybuje po stejných cestách, potkává pořád stejné lidi, dělá spoustu stejných činností. Stejný věci ho těší, stejný věci ho štvou. Ale najednou jste jinde, bez obvyklých kulis a okolností. Jste v novém časoprostoru, kam jste si ale přivezli svou starou dobrou povahu. Přes ni samozřejmě cedíte všechny události, což je někdy fakt zábavný. Vzpomínám třeba, jak jsme před lety s kamarádkou Libuškou stáli v kostele Santa Maria delle Grazie před da Vinciho slavnou Poslední večeří Páně. Líba, přepečlivá mamča tří dětí a obětavá udržovatelka tepla rodinného krbu, tenkrát starostlivě pronesla: „No, to toho ti kluci k večeři moc neměli. Jen samý hladový věci. Proč si nenechali něco vydatnýho uvařit, já jsem pro teplé večeře.“
S několika bývalými kolegy z práce máme cestovatelskou partičku. Karel vždycky vyinternetuje úspornou dopravu a ubytování, a společně vyrazíme na pár dnů, pokud možno do teploučka, vyhřát si starý kosti. A naše povahy a návyky tam pracují takříkajíc v širokospektrálním panoptiku osobnostních profilů. Například exkolegyně Julča, známá to letitá lvice pražských vináren, začne okamžitě po příjezdu hbitě prozkoumávat hospody v okolí, s cílem vypátrat kam budeme večer chodit. Exkolega Jindra, vášnivý kutil a workoholický všeuměl, zase ihned začne studovat a kriticky vyhodnocovat práci místních rukodělných řemeslníků. Třeba ve městech jižní Itálie ho pravidelně chytá amok nad elektroinstalacemi v podobě různých chuchvalců drátů, chaoticky rozvěšených na zdech domů. Jeho kutilská zaujatost jde i do minulosti. Byli jsme v Herculaneu, což je jedno z antických měst, které 79 let před naším letopočtem zničil soptící Vesuv. Jindra procházel památnými troskami poměrně bez zájmu, dokud neobjevil místnost se zachovalou mozaikovou ornamentální dlažbou. Měli jsme problém ho odtamtud vypáčit a ještě dlouho nám pak nadšeně vyprávěl, jak by si takhle chtěl doma udělat koupelnu.
Zcela jednoznačně projevuje na cestách svou povahu i Standa, zvaný Kaňour. On je celoživotní aktivní obdivovatel ženských půvabů, zejména dámských zadků. A nedopřává si v této věci odpočinek ani na cestách. Osobně jsem s ním před lety byl v Louvru. Moje snaha kochat se díly mistrů byla ale každou chvíli přerušena zataháním za rukáv a jeho jásavým šepotem „týýývole, koukej na támhlety dvě černý holky před tím Rembrandtem nebo co to je. Ty maj prdelky jako hruštičky.“ Myslím, že Kaňour tenkrát při naší týdenní návštěvě Paříže mockrát svůj pohled nad úroveň lidského pasu nezvedl.
V cestovatelském týmu máme taky fotbalového fanatika Milana. Ten se děsně těšil na náš loňský červnový výlet do Malagy. Zrovna probíhalo fotbalové mistrovství Evropy a on plánoval, jak budeme chodit do hospod koukat na zápasy v televizi a přitom pozorovat, jak to lomcuje s ohnivými temperamentními Španěláky. Odjížděl zdrcen. Španěláci seděli u svých skleniček, sem tam netečně koukli na obrazovku a jedinej, kdo hulákal a prožíval krásy toho božího sportu, byl právě jen on. „Ať jdou do hajzlu, mají nejkrásnější fotbal na světě a neuměj si toho vážit,“ vyjádřil své pocity.
Ve výčtu nátur, které s sebou vozí naše parta, bych mohl pokračovat. Marta je zarytá ekoložka a víc než pamětihodnosti ji zajímají popelnice, třídění odpadů a stav městské zeleně, Viktor, který po celou svou pracovní kariéru šéfoval a tvrdě proháněl podřízené, často v jižních krajích vyvolává konflikty s typicky loudavým personálem v hospodách, provokatér Rudla se zase nedávno při pobytu na Sicílii parádně bavil tím, že z našeho balkónu umí v noci rozštěkat asi tisíc psů v okolí. Ale abych jen nepomlouval kamarády, já zase..., ale o tom třeba až někdy jindy. Prostě a stručně: Náš skvělý cestovatelský kolektiv se už těší, jak zase své povahy vyveze někam na výlet.