Přestože se v poslední době ceny nemovitostí dramaticky zvyšovaly a pro většinu lidí se staly nedostupné, Češi stále sní o vlastním bydlení. Být majitelem byt či domku mnoha lidem dává pocit klidu, jistoty. „Vlastní bydlení je stále snem většiny Čechů a to přes dramaticky sníženou dosažitelnost bytů či domů způsobenou malou nabídkou a růstem ceny nemovitostí i zvýšením úrokových sazeb hypoték,“ uvedl Libor Vošický ze Stavební spořitelny České spořitelny, která na toto téma nedávno provedla průzkum.
Podobný průzkum s téměř totožnými výsledky zveřejnila finančně poradenská společnost Brokers Consulting. Podle něj více než sedm z deseti Čechů považuje za spokojené bydlení to ve vlastní nemovitosti.
Takže nyní se sny tvrdě střetávají s realitou. Nemovitosti se staly téměř nedostupné, ovšem mnozí lidé po nich stále touží. A trápí se tím, když je nemají. Být v nájmu představuje pro početnou skupinu lidí cosi jako nesmyslnou nálepku „jsem chudý, nemám na vlastní byt či dům“.
Přitom v mnoha národech je nájemní bydlení mnohem rozšířenější a vůbec tam není považováno za cosi podřadného. Počet Čechů bydlících ve vlastním je v Evropské unii vysoce překračující průměr. Statistický úřad Eurostat má data, podle nichž v roce 2020 v Evropě žilo v bytech či domech v osobním vlastnictví v průměru sedmdesát procent lidí, tak v Česku to bylo téměř osmdesát procent. Situace se v různých státech liší, ale v západoevropských zemích rozhodně bydlení v nájmu není tak zatracováno jako u nás. Například ve Švýcarsku je nájemní bydlení zcela běžné a vlastnit nemovitost tam je pouze výsadou těch hodně bohatých, v Německu žije v nájmu polovina obyvatel. Často se jedná o dobře situované lidi, kteří by si koupi domu či bytu mohli dovolit. Nechtějí. Nájemní bydlení považují za jednodušší, vlastnictví naopak podle nich přináší starosti a zodpovědnost.
Zároveň si ale Česko stojí v Evropské unii nejhůře, když přijde řeč na finanční dostupnost bydlení, takže je zaděláno na velkou nespokojenost. Většina lidí řeší dilema, že touží po něčem, na co nemá, ale nehodlá se s tím smířit.
„V České republice je to tak, že každý, kdo si to jen trochu může dovolit, chce bydlet ve vlastním,“ říká Petr Zámečník, obchodní ředitel společnosti EMA data.
Mladí jsou zadlužení
Sedmdesátiletý Milan před čtyřiceti lety postavil rodinný dům na kraji Ostravy. Velký, dvougenerační. „Celý život jsme s manželkou byli přesvědčeni, že nastane problém, protože máme dva syny. Báli jsme se, že se nedovedou shodnout, který se do horního bytu nastěhuje, až založí rodinu. Výsledkem je, že tam nechce ani jeden, oba se zadlužili na celý život a postavili si vlastní domky. Jsou oba nervózní, vyčerpaní, jeden nyní téměř není schopen splácet hypotéku, která se mu drasticky navýšila. Už jsme mu dokonce finančně vypomohli, protože snacha je na mateřské. A my nejsme schopni velký dům při současných cenách energií táhnout. Docela se bojím budoucnosti,“ vypráví. Uvažoval, že by dům prodal a se ženou si pořídili malý nájemní byt. „Ale manželka o tom nechce ani slyšet, říká že skončíme jako žebráci, že peníze ztratí hodnotu, že nejdůležitější je bydlet ve vlastním. Navíc koupit si dnes vlastní malý byt je tak drahé, že mi to přijde jako šílenost, vždyť my za tu částku kdysi postavili celý barák,“ přemítá Milan.
V nájmu a bez starostí
Ze všech průzkumů týkajících se bydlení vyplývá jasně následující: Češi chtějí domy a byty vlastnit. Spokojení se cítí ti, kteří bydlí ve svém. Ideálně v domku na kraji města nebo na vesnici.
Mezi odborníky na finance a reality se však čím dál více začíná mluvit o tom, mladí lidé časem o vlastním bydlení snít přestanou. Zejména ti, kteří jsou zvyklí cestovat, žít aktivně a není jejich prioritou starat se o zahradu, kutit, zvelebovat nemovitost. Je to téma, ve kterém se nyní začíná projevovat, jak různé generace různě vnímají společenské jevy.
„Moje máma neustále naříká pod vlivem zpráv o tom, jak je bydlení nedostupné. Pro ni je ideálem můj bratr, který si na hypotéku postavil dům a teď dře jako kůň, aby ji byl schopen splácet. Já jsem pro ni byl vždycky ten horší syn, ten, který se životem jen tak protlouká, nic nebuduje, nedělá kariéru, nevydělává hromady peněz,“ vypráví třiačtyřicetiletý Lukáš.
Na rozdíl od bratra však nic vlastnit nechce. „Bydlíme s ženou a dcerou v činžáku, který má velmi slušného majitele. Byty jsou v pořádku, čisté, vše je opravené, když se něco pokazí, stačí zavolat, správce vše zařídí. Nemám žádné starosti. Nájemné je slušné, ve dvou ho zvládáme. Majitel nám ho zdražil jen mírně, říkal, že raději chce mít plný dům slušných lidí než v něm nájemníky střídat a snažit se hledat ty, kdo dají víc. Máma mi říká, že po mně nic nezůstane, že nic nemám. Doslova říká: nemáš ani vlastní byt. Nevím, co bude, až budu starý, ale to nevíme nikdo. Mám pocit, že lidé sice říkají, že bydlí ve vlastním, ale stejně mají hypotéky, dluhy, takže celkově vzato, svými pány stejně nejsou, ale jejich životům vládnou banky,“ míní spokojený nájemník.
Ostatně i sen o klidném stáří ve vlastním bydlení se může zhroutit. Své o tom ví šestašedesátiletá Ivana, která žije ve vlastním bytě v domě patřícímu společenství vlastníků. „Společenství si teď odsouhlasilo, že dům kompletně zrekonstruuje. Všichni byli pro kromě mě a jednoho starého páru. Přehlasovali nás. Rozumím. Dům je starý. Jdou do toho ve velkém. Nová okna, přistavují se balkony, mění se střecha, elektřina. Takže se poplatek do fondu oprav zvedl o pět tisíc. Pro mě je to likvidační, nemám na to, žiju sama. Vůbec nevím, co si počít. Soused mi nabídl, že můj byt koupí a nechá mě v něm bydlet za zmírněný nájem. Toho se bojím. Spíše s kamarádkou přemýšlíme, že se nastěhuje ke mně a budeme ty náklady zvládat společně. Ale paradoxně jsem si vždy myslela, že mám bydlení na stáří vyřešené, ale jak je vidět, člověk nikdy neví, jak vše nakonec dopadne,“ uzavírá líčení svého trápení.
