Ale možná je to celé organizované jakoby na policejní bázi. Andělíčci strážníčci (AS) jsou soustředěni v nebeských kasárnách a podle rozpisu služeb létají do práce nad lidstvem. Třeba na to mají obláčky s nápisem „Pomáhat a chránit,“ kdo ví. Varianta s celoživotním AS má tu výhodu, že se na plný úvazek může věnovat jen vám a tudíž zná vaše vrtochy i tajné záměry. Nevýhodou je, že když vyfasujete anděla flákače či pitomce, nemáte šanci se ho zbavit, respektive ho vyměnit. „Policejní“ varianta zase hrozí tím, že zrovna sloužící andělíček vás bere jen jako běžnou klientskou položku a nemá citovou motivaci nějak se mimořádně snažit. Našinec si holt nevybere. Přitom kvalita osobního AS je v životě lidském zatraceně důležitá věc. Důkaz jsem nedávno zažil na vlastní oči. Byli jsme u Standy a Anežky na chalupě na sklizni jablek a během několika minut se tam udál dramatický příběh – Standa se zřítil z žebříku skoro z pěti metrů, ale vyskočil ze země jak čamrda a naprosto nepoškozen hodlal ihned vyšplhat zpátky. Anežka ho zadržela a se slovy „uhni, ty dřeváku, ty se snad zabiješ, já tam vylezu sama“ elegantně našlápla na první šprušli žebříku, smekla se jí nožka a polámala si kostičky v nártu. Myslím, že její AS, ať už stálej nebo zrovna službu konající, je oproti tomu Standovu buď blbeček, nebo si v tu chvíli dával rauchpauzu.
Zajímalo by mě, jestli andělé strážní mají nějaké pracovní předpisy, třeba jako zákoník práce, jestli například musejí na nebeské ředitelství odevzdávat výkazy činnosti, jestli mají profesní školení nebo porady, kde si vyměňují zkušenosti, jestli se konají mezinárodní sympozia a kongresy AS, jestli taky mají své odbory, které s nebeským managementem vyjednávají kolektivní smlouvy, a tak vůbec. Chtěl bych vědět, jestli například nejzasloužilejší AS dostávají od Pánbíčka řády a medaile, po kolika letech služby mají nárok na důchod, případně jestli strážníčci horolezců automobilových závodníků a podobných adrenalinových klientů choděj do penze dřív. A taky jestli si pak ještě takový andělodůchodce může přivydělat jako anděloprduch.
Přiznávám, že teď na stará kolena dost často na andělíčky strážníčky myslím. Samozřejmě na toho svého, ale i na ty, co poletujou nad lidmi, které mám rád. Některé z těch křídlatých hošanů obdivuju, nejvíc toho, jenž se stará o kámoše Libora, zvaného Šílas. Ten svému AS fakt dává celoživotní tvrdou sodu. Mimo jiné se dlouhé roky živil se jako hasič, jezdil rallye, skákal s padákem, na každé tancovačce se popral pokud možno s dvoumetrovým svalnatým hovadem, za bolševika s oblibou strhával rudé vlajky a v hospodách si po čtyřech pivech rád zapěl „Masaryk nás svolává“ nebo hit z osmašedesátýho „Běž domů, Ivane“. Dodnes jezdí peřeje na raftu a své pětašedesátiny oslavil bungee jumpingem neboli skokem z mostu na gumovém laně. K tomu všemu nutno přičíst, že se oženil s Terkou, což byla a pořád ještě je pěkně ostrá učitelka matematiky a fyziky na druhém stupni Základní devítileté školy. Myslím, že Šílasův anděl strážný by určitě měl od Pánaboha každý rok dostávat Řád práce.
Shodou okolností jsem nedávno v Riegrových sadech Šílase potkal, zrovna vehementně učil vnoučka Davídka jezdit na kole. Klukovi to nešlo, padal, pištěl, škemral, ať mu tam děda okamžitě vrátí přídavná kolečka. Šílas ale nepovolil a ideologicky ho zpracovával vyděračským lhaním, že kdo neumí na kole, nemůže vlastně ani jíst zmrzlinu a koukat se v neděli ráno na pohádky v televizi. V tu chvíli jsem jen zadoufal, že Davídkovi odborný anděloreferent přidělil hodně šikovného a pracovitého ochránce. Pro sichr jsem se za toho mrňouse ještě v duchu pomodlil: „Andělíčku, strážníčku, opatruj mu dušičku. A teď hned maličko radši i tělíčko.“
