Tak ať jsi tady co nejdéle. To nedávno popřáli příbuzní obyvateli jednoho domova pro seniory. Pan Jaroslav měl devadesát pět let. Už nemůže chodit, trápí ho velké bolesti, špatně vidí, takže přišel i o svou největší radost – čtení. Jen mysl mu slouží stále dobře. „Připadal jsem si jako bych hrál v nějaké komedii. Syn mi už zemřel, mám dva vnuky, oba mají rodiny. Moc času na mě nemají, chápu, nač tady trávit volné chvíle se starým dědou. Nicméně, když mám narozeniny, vždy dorazí v plném počtu, rozesmátí, s optimistickými kecy, zdrží se hodinku, dají mi bonboniéry a pak zase jedou pryč. Když tu teď vtrhli jako rychlá rota a přáli mi, ať jsem tady co nejdéle, tak jsem se už naštval. Nechci tu ležet co nejdéle. Přát někomu, kdo nemůže chodit, číst, všechno ho bolí a je mu devadesát pět, aby v tomto stavu ležel co nejdéle, je pitomé,“ vypráví.
Samozřejmě, že si mnohdy lidé neuvědomují, že říkají přání, která tomu, jemuž jsou určena, mohou připadat nevhodná či směšná. Jenže narozeniny vyvolávají dojem, že je to důvod k radosti, oslavě a samým optimistickým prohlášením.
„Byla jsem poměrně krátce po dost nepříjemném rozvodu. Bylo mi padesát let. Najednou u mě doma bez ohlášení zazvonily kolegyně z práce. Vycházíme dobře, ale blízké kamarádky nejsme. Zahlaholily, že mě přišly rozveselit, popřát mi k narozeninám, když jsem tak sama. Přinesly víno, zákusky. Vůbec jsem neměla náladu, nicméně jsme tedy poseděly, co dělat, že? Nejvíce mě ovšem dorazilo jejich přání. Řekly mi: Tak ať si Zdeničko co nejrychleji někoho najdeš, však jsi ještě mladá. Tomu říkám přání podle etikety,“ vzpomíná se smíchem paní Zdena, která je sama i po pěti letech a označuje je za nejlepší období svého života.
„Někdy si z lidí dělám legraci, když mi přejí k narozeninám“ vypráví Božena Poštulková z Ostravy která se letos koncem září dožívá sto let. „Příbuzní mi vždycky říkali: Tak ať se dožiješ stovky, babi. A já na to: A co potom? Víc se dožít nemůžu? Jsou z toho vždycky takoví zaražení,“ říká.
Přání k narozeninám souvisí s tím, jak člověk ovládá etiketu a ta má poměrně striktní pravidla. Bohužel, mnoho lidí si to neuvědomuje a etiketu považuje za něco spíše zbytečného.
„Přání a přípitky při oslavách narozenin by neměly být ironické, sarkastické, za každou cenu veselé. Pokud je na oslavě více lidí, je vhodné se předem domluvit, co kdo bude říkat, aby se přání neopakovala,“ uvedla odbornice na etiketu Alena Špačková.
Tvrdí, že pokud se jedná o oslavence vyššího věku, je větší oslava na místě, protože právě události jako narozeniny, stmelují rodiny a dělají naše životy zajímavější. Zkrátka, odlišují se tak všední dny od těch slavnostních a my vnímáme, že v životech jsou určité milníky.
V poslední době se rozmohlo posílání narozeninových přání přes esemesky či maily, na internetu je velká nabídka předem připravených, rádoby vtipných či dojemných přání, stačí je jen poslat. Ne každého ovšem potěší.
„Mně to přijde spíše trapné. Když někomu nestojím za to, aby mi zavolal a pohovořil se mnou, nemusí mi posílat ani veršované přání,“ říká šestašedesátiletá Šárka, které nedávno její snacha k narozeninám poslala esemesku s tímto textem: Schovej se kam chceš, ale tvůj věk si tě vždycky najde.
Radost měl i pan Karel, který v době vrcholící covidové pandemie a dnech nejpřísnějšího lockdownu slavil šedesátku. Jeho kamarád mu poslal esemeskou toto přání.
Dneska je tvůj velký den,
neseď doma a pojď ven.
Něco hezkého si přej,
vesele si užívej.
Výrazně hůř hodnotí přístup svého kamaráda k narozeninám muž, který na oslavu své padesátky sezval asi dvacet přátel. „Uspořádal jsem menší zahradní slavnost. Grilování, popíjení, narazili jsme soudek. Mimo jiné jsem to dělal proto, že moje manželství procházelo krizí a chtěl jsem ženě dát najevo, že mi na rodině záleží. No na rovinu, měl jsem před časem známost, manželka na to přišla, nějakou dobu mě chtěla opustit, pak jsme si vše vyříkali, zkrátka, choval jsem se jako idiot, uznávám. Takže se scházeli hosté, dávali mi dárky, přáli mi a jeden z kamarádů pronesl před všemi, tedy i před mou ženou, přání: „Milý Honzo, i když máš roků ranec, my všichni víme, že jsi pořád kanec.“
Velmi výstižně se vyjadřuje k narozeninovým oslavám mentor a odborník na etiketu Daniel Šmíd. Ve své knize Etiketa domácí zmiňuje důležitý fakt, který bývá často přehlížen. A to, že hlavní osobou při oslavách narozenin je ten, kvůli kterého jsou pořádány, ten, komu jsou určena přání, dárky, oslavy. Takže především jemu by se přání a vše okolo oslavy mělo líbit.
Daniel Šmíd říká: „Hlavní osobou je ten, kdo narozeniny slaví. To je na první pohled jasné, avšak velmi často je tento fakt zcela přehlížen těmi, kteří se nezamýšlí nad vhodným způsobem oslavy. Mnohé slavení je pouze pokračováním jakési tradice, program bez nápadu a postrádá jakoukoli unikátnost směrem k oslavencům. Taková setkání jsou si podobná jako vejce vejci a o výjimečnosti dne nemůže být řeč. Pokuste se více vcítit do člověka, kterému chcete popřát to nejlepší a respektujte jeho povahu, způsoby a návyky.“
Jinými slovy, zkusme někdy zapřemýšlet, jak si naše veselé, vtipné a ukrutně zábavné či naopak romantické a láskyplné přáníčko může vyložit ten, jemuž je určeno.
