Příběhy naší rodiny: Koloběh roku  -  VI. část - Dokončení
Všechny ilustrace: Z rodinného archivu Marie Ženatové

Příběhy naší rodiny: Koloběh roku - VI. část - Dokončení

17. 9. 2022

Je žňová neděle. Zde na vrchovině je dnem klidu, dnem svátečním. Hanka od svých rodičů zdědila zásadu - šest dní pracuj a sedmý věnuj Bohu a odpočinku. Jaký však může být na hospodářství odpočinek?

Ráno se postarat o dobytek, pak se převléknout, hezky ustrojit a zaběhnout do kostelíčka i na hřbitov. A pak už vaření svátečního oběda. Cestou domů nejde sama. Je teď už zase družná, nevyhledává samotu. Smutek je v ní stále, rodiče chybí po všech stránkách, jenže ta nejprudší bolest pominula. Hanka ví, že nepomůže mrtvým tím, že bude naříkat, truchlit, utíkat se sama do sebe. Život jde dál, ona má děti, muže, žije mezi dobrými sousedy. Nedělní cesta na hřbitov ji sbližuje se spoluobčany. Mají si o čem povídat, takže cesta uběhne jako voda.

"Ondro, ani Nejedli ani Horákovi dnes nesvětijó nedělo, bodó svážet zbetek vobili. Neměl bes take zapřáhnót a jet pro neco?"

"Chtěl jsem dnes nechat koně odpočinout, mají toho za týden dost. Ovšem jestli chceš, tak něco odpoledne dovezu. Dnes pomocníka neseženu, musela bys jet se mnou jedině ty."

"Po vobědě aspoń jednó pojedeme," rozhoduje Hanka. Převlékla se a rychle se otáčí v kuchyni.

Nedělní kuchyň voní čistotou. Hanka si pří vší dřině dokáže udržet pořádek, Ondra si někdy říká, kde se to v té jeho drobné ženě bere, síla zastat všechnu práci v hospodářství a mít vzorně čistou domácnost. Mají skromné obydlí, ale o to pečlivěji upravené. Jen Hanka ví, za jakou cenu všechnu práci stihne. Vždyť nezná nic jiného než práci. Popovídání se sousedkami je vzácné. Ondra si přečte noviny, nějaký časopis. Hanka nemá čas na nic. Mají staré rádio, je u něho i gramofon. Jedinou kulturou je, že si občas zapne tu kouzelnou skříńku. Nejraději má hudbu, u ní zapomíná na všechno. Dokáže se vcítit do melodií a slov. Úplně ji opíjí. Jenže takové opojení si nemůže dovolit často a ona to ví. Mnohá druhá na jejím místě by si už zoufala, stěžovala na tvrdou dřinu, nekonečnou práci. Hanka si při vší té otročině zpívá.

Prozpěvuje si při čištění chléva i dojení, její soprán je slyšet i u prasat a slepic. Vaření oběda se také neobejde bez jejího melodického hlasu. A dnes dopoledne, kdy se děti motají s ní kolem vaření oběda, si zpívají všichni. Jsou to její pomocníci. Čistí zeleninu, nosí dříví do kuchyně a když Hance vykyne těsto na nedělní tvarohové koláče, dělají je s ní. Lžící ukrajuje těsto, děti je namoučenými prstíky roztahují, dávají na ně tvaroh a  zamotávají. Janička klade malé vdolky na plech a Pepik v nich dělá otvory.

"Mami, mužo dnes dávat trnke a posépátko sama?" ptá se Janička.

"Mužeš, mužeš, ale počké já je ještě potřo vajičkem."

Hanka bere rozšlehaný žloutek s mlékem a obratně potírá kulaté vdolečky.

... Poledne se přiblížilo, vońavý oběd je už na stole. Na čistém prkénku je železńák s polévkou. První si nalévá Ondra, pak Hanka dává starším dětem. Sobě trochu víc, bude mít i pro Jarečka. Už mu dává úplně všechno, samozřejmě mléčná jídla převažují. Chlapec se má velice živě k světu. Vlásky se mu také začínají úplně vlnit. Po narození byl holohlavý, teď je vidět, že vlasy bude mít velmi husté. Ondra nemá rád u jídla hovor a tak Hanka aspoń tichounce rozpráví s Jarečkem. Dostává se lžícemi teplé a vońavé polévky i hřejivá a laskavá slova. Když děti jsou u oběda jen s maminkou, znají ji úplně jinou. Ona nesnáší přísnou výchovu u stolu. Její rodiče byli v chování u stolu stejného názoru jako Ondra, což ona těžce nesla. Vždyť právě pro ni je oběd každého dne sváteční chvilkou - dobou kdy si všichni vzájemně u stolu povídají. Ovšem v Ondrově přítomnosti dodržuje jeho klid u stolu, popovídají si všichni vzájemně až po obědě. Maso je pro všechny skutečně jen v neděli a to se ještě Hanka snaží, aby Ondra dostal nejvíc. Dnes udělala slepici na paprice a na závěr se na stole objevuje talíř s vońavými koláči.

"Tati, to sme mamince pomáhale dělat!" nechá se slyšet Janička...

Hanka se stará víc o Jarečka, dala mu čaj a chystá ho ke spánku. Pravidelně odpoledne spí takže ví, že může odejít chvíli z domu. Děti ho v postýlce, která už vystřídala kolébku pohlídají. Nedá se nic dělat, na tu chvíli je přece nebude brát všechny s sebou na pole.

Ondra zapřahá koně a už oba sedají na dřevěný vůz. V polích je dnes skutečně živo, zdaleka to není klidné nedělní odpoledne. Hanka zůstává na voze a Ondra jí po příjezdu na pole podává první snopky ovsa. Nejsou tak moc těžké, obilí letos málo vyrostlo a selka všechno rovná. Občas se starostlivě obrací k obloze, kde se zase kupí zlověstné a těžké mraky.

"Meslim bode pršet" ozve se Hanka.

"Dohodím ještě čtyři snopky a pojedem."

Polní cesta je uzoučká, silnici také není v nejlepším stavu. Do kopce jedou pomaleji a právě zde vidí nízká mračna ještě víc. Je dusno, ptáci téměř nelétají. Stačili dojet k domu. Vrata nechali jen přivřené a založené kamenem - ten Hanka odkládá a rozevírá je dokořán. V tu chvíli oblohu proťal blesk a vzápětí se ztemnělým odpolednem ozvalo burácivé zahřmění. "Už je to tady!" vyhrkl ze sebe Ondra. Ale to už byli v průjezdě, který je krytý střechou, takže těžké kapky vody už na oves nedopadly. Hanka zavírá vrata a zajišťuje je dřevěnou petlicí. Hospodář mezitím odpřáhl koně a odvádí je do stáje.

"Děti, co děláte, bele ste hodni?"

"Mami, je bóřka."

"Já vim, já vim. A co Jareček?"

"Ještě spi."

Všichni se scházejí v prostorné kuchyni, která je úplně temná. "Po silnici se už valí proudy vody," říká pomalu a zadumaně Ondra, snad jen sám pro sebe...

..." Janičko, proboď se."

"Deť já nespim, divám se na Jarečka, jak si poticho hraje."

"Dnes máš svůj velké den. Pudeš poprve do škole."

"Já vim maminko, deť se mě vo tem ož zdálo. Bel to krásné sen."

"A za chvilo to bode skotečnost. Vopláchni se pěkně, vobleč a já tě hočešo..."

Jak se na tento první zářijový den Hanka těšila. Její Janička si vezme novou tašku, kterou už má od vánoc  schovanou a vykročí do stařičké školy. Chtěla jí udělat dnešek sváteční, vzít kočárek s Jarečkem, obléct Pepika a jít s ní. Vždyť to není možné. Je stále v jednom kole - bude ráda, když dcerku hezky učeše. Má dlouhé vlnité vlasy, dá jí dnes bílou mašli. Jak by ji chtěla vzít za ruku, obéct se hezky sama, ale to by nesměla zemřít babička. Ona jí byla přece oporou v hospodářství. Ví, že některá z maminek snad doprovodí svého prvńáčka...

"Mami, ož so hotová."

"Te seš dnes rechlá. Nachestala sem tě svačeno, veprovodim tě aspoń kósek před chalopo. Pěkně poslóché a ať se tě ve škole libi."

A v duchu si myslí: "Kéž tě Bůh provází na všech Tvých nových cestách..."

Vyprovodila Janičku, objala, políbila a vrací se ke svým domácím pracím.

... Stará škola přivítala všechny školáky, ale prvńáčci šli přece jen poněkud zaraženě a ostýchavě. Většina jich přišla sama nebo se staršími sourozenci. Přivětivá učitelka si je ve třídě rozsadila podle velikosti a zpříjemnila jim první začátky vyprávěním. Po chvíli nechala povídat i děti. Chce, aby jí řekly, jak prožily léto. A to je velmi jednoduché, všechny děti podle svých sil pomáhaly rodičům, neboť všechny maminky a tatínci prvńáčků mají méně či více polí.

Učitelka si jen povzdechne sama pro sebe: "To zas bude zanedbaného vyučování, omluvenek, obzvláště až se budou vybírat brambory. Zkušená pedagožka už ví své - tyto vesnické děti budou znát nejlépe všechno o přírodě, ale s pravopisem budou zápasit hodně dlouho. Rodiče si nechávají děti ze školy doma, když mají víc práce. "Copak tak malé děti zastanou?" myslí si učitelka při pohledu na svátečně oblečené dívenky a chlapce. Asi dost a ona bude muset omlouvat nepřítomnost v hodinách.

"Milé děti, od zítřka se už budeme učit, ale to vám říkám - ve škole budete mluvit jen spisovně," končí svůj zahajovací den.

A již zní školní budovou zvonek, ohlašující konec hodiny. U něho se střídá některé z dětí z vyších tříd a utíká s tím kravským zvonečkem po schodech z prvního patra do přízemí a zpět. Škola je stařičká, kamenité schodiště je úplně prošlapáno a přece každoročně znovu a znovu rádo přijímá svoje nové žáčky...

Janičce se domů nechce. Tak ji zaujal hned první zahajovací den. Má příjemnou sousedku, blonďatou dívenku, už si stačily slíbit věrné přátelství. Děti jsou družné, velice snadno navazují nové kamarádské vztahy - najde se zde vůbec nějaký samotář? Ne, nenajde. Děti si užijí samoty při práci doma - tam mají jen sourozence, zde mají radost, že jsou hezky oblečené a mají spousty nových kamarádů.

...Přiblížila se největší událost vesnice a tou je pouťová neděle. Náves září čistotou a malé náměstíčko je plné pouťových atrakcí. Střelnice, malý kolotoč, houpačky i řetízkový kolotoč. Ampliony vyhrávají, všude je plno. Markovi si vyšli odpoledne ko kolotoči také. Pepik se bojí, ale Janička je neúnavná. Běhá od jedné atrakce k druhé. Nakonec zůstala stát u řetízkového kolotoče.

"Mami, vzhlíží k Hance krásné, důvěřivé oči. Pudeme spolo na tento velké kolotoč?"

"Nebojiš se?" ptá se Hanka.

"Ne..."

Ale Hanka uvažuje. Nebojím se vlastně víc já. Nikdy jsem na něčem podobném neseděla. Ale neodolala. Sedly do sedaček. Hanka si obrací její sedačku k sobě a v duchu si myslí. "Budeme si alespoń při letu vzduchem dodávat vzájemně odvahu." Kolotoč se roztočil. A teď se stalo něco, co Hanka nikdy neviděla. Dětské oči se rozšiřují, dívají se důvěřivě do jejich a ona v nich cítí první opojení. Opojení z prvního většího letu vzduchem, pohádkové opojení sluncem ozářených kolotočů. Děvčátko je ve svém živlu. Hanka ji uchopí ještě pevněji a zapomíná, že měla strach. Celou tu dobu vidí jen ty krásné zářivé oči a vůbec nevnímá, že jí tuhnou kolena. Na tom kolotoči mládne a se svou dívenkou se na okamžik stává zase šťastným vesnickým děvčetem.

...Nastal čas vybírání brambor. Zase museli sehnat Markovi dva pomocníky. Janička ihned místo chození do školy měla jen pole. Její ručky neunesou koš, ale je obratná a sbírá brambory nebo hlídá Jarečka. Ondra zapřáhl vyorávač a už žluté hlízy poletují vzduchem. Tak jako ve žních, úroda je slabá. Celý týden se Janička neučila. Když se posbíraly brambory, ještě se pole uvláčelo a to už sbírala jen Hanka s dětmi. Malý Jareček většinu času venku prospal. Podzim byl nádherný i počasí přálo. A když v sobotu, která byla věnovaná poslednímu sběru zapálil Ondra nať - byla to pro všechny nepopsatelná úleva.

"Tati, mužeme si dat do vohńa hopict brambore?" ptají se děti.

"Počkejte až spálím víc natí, bude hodně popela."

Na poli je ohníčků několik a děti mají radost. Sousedovic chlapci jsou starší, ti již ohně i přeskakují. Janička vybrala s Pepou ty menší a začali je házet do popela dýmající natě.

"Janičko, to bode dobrota, že?"

"To viš Pepo, že bode..."

...Při sklizni řepy již Hanka Janičku doma nenechala. Musí chodit do školy pravidelně, na pole budou chodit až odpoledne.

Dnes přišla dívenka ze školy celá nesvá.

"Copak se tě stalo Janičko?"

"Dostala sem dnes vod pani učitelke rákoskó a mosela sem natahnót roce z vobóch stran. A bila mě neprávem," nešťastně vzlykla dívenka.

"Jak to neprávem?"

Janička rychle vypráví a maminka si živě představuje scénu ve škole

...ve třídě je mísa s vodou na umývání rukou a tabule. Janička ji šla vyměnit. Voda se nosila až z blízké studny. A při cestě ke třídě do ní nějaký chlpec uhodil a jí nějaká voda z mísy vytekla. A právě před sousední třídou, kde je přísná stará učitelka. A ta Janičku přísně potrestala.

 Maminka si pomyslí: "Skutečná nespravedlnost, ale kolik takových nespravedlností ještě v životě moji dívenku potká?"

 "Mosiš si dávat ve škole větší pozor," nechce přece jen snižovat autoritu učitele. A pobízí ji k obědu, protože odpoledne zase půjdou vytahovat řepu.

Dětem ani nepřipadá, že s rodiči pracují -  při práci si vlastně hrají. Rukami uchopí bulvu, pak druhou a dávají je na hromádky, které Hanka okružuje. Ale vytahují jen ty menší. Vypráví jim pohádku o řepě, která nešla vytáhnout. Dětem se tak zalíbila, že si po chvíli hrají na pohádku také. Řepu, která nejde vytáhnout uchopí Janička, za ní si stoupne Pepik a ještě volají maminku, aby jim šla pomoct. Ta už pilně krouží a nechce si hrát. Ale když vidí jejich smutné oči, dá se zlákat. Chytne syna a už leží všichni na zemi jako v pohádce až na to, že řepa se ani nepohnula.

"Děti, je nás málo - nemáme zvířátka. Já vezmo moteko a vekopo jo..."

Maminka se dívá na děti a až lituje, co jejich drobná tělíčka vydají energie. Kus dál na hřišti pouští dva chlapci draky - ví, že její děti by také něco takového rády dělaly...

Ale také se jí při pohledu na hlavně drobné řepy mihne pořekadlo vrchoviny: "Sázíš brambory, seješ řepu a vyroste ti nejvíc kamení." Skutečně v této krajině je asi nejvíc toho kamene.

..."Hani, tak jsme podzimní práce skončili včas," obrací se Ondra na svou ženu.

"Tak ož muže padat snih?" vesele se směje Hanka.

"No, ještě by to nemuselo být, ale začíná se silně ochlazovat."

... V adventě už bylo bílo. Janička teď vycházela z domu brzy ráno - maminka jí domluvila, aby chodila před školou na roráty, když nemůže ona. V síńce vesnického kostelíčka se tísnilo několik dětí se školními taškami. A byly to krásné ranní cesty. Vyšlapané chodníčky, jiskřící mráz, občasné vločky sněhu nebo krutá vánice. Doba předvánoční, doba těšení se na vánoce.

..."Kdo se dnes posti, hovidi večir zlaty prasátko," řekla na Štědrý den maminka dětem. Děti moc chtěly držet půst, ale přece jen bylo v kuchyni tolik dobrot - pekly se koláče a vánočka. A oni tvarohové nádivce neodolali, takže večer nic neuvidí...

Ve vaně byl živý kapr, který svou přítomností dělal dětem velikou radost. Maminka jim nedokázala říct, že večeře bude právě z něho. Večer už byl na stole v kuchyni ubrus, rybí polévka i sváteční nálada.

Po večeři Ondra rozdal všem jablíčka a sám je přepůlil. Všechna měla jadřince zdravé. Pak si dali malé svíčky do skořápek ořechů a pouštěli po vodě. Lodičky se nepřevrhly, ale ani daleko nedoplavaly...

Najednou zazněl zvoneček a děti uviděly rozzářený smrček. Okouzlené oči jen zůstaly viset na této nádheře a do uší jim začala znít jako z dálky prostá vánoční koleda zpívaná rodiči.

Až po chvíli uviděla Janička na zemi panenku, kterou jí maminka uháčkovala ze zbytků vlny a vycpala starými hadříky. Pepik se vrhl na dřevěný vozík, který mu zase vyrobil po večerech Ondra.

Jsou chudá poválečná léta a Drahanská vrchovina je kraj lesů a kamení, takže bída je zde ještě větší.

... O to víc se zde ve vánoční době rozněcuje láska, mír, dobro a pokoj ...

                                                                            . . . . .

 

 

 

 

 

Příběhy naší rodiny
Hodnocení:
(5.2 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?