"Co je to", říkám si. Asi zapomněl klíč? Ne, a hned vzápětí bušení na dveře, hned na okno - jsem v přízemí našeho domku. Troubení projíždějícího auta a pohled do silnice přes žaluzie. Dvě osoby se hádají u branky a jedna přeskakuje zamčenou bránu. Třesu se jak osika. Další bušení: "Jste tam, otevřete!". Nic víc. Zalézám pod peřinu a volám policii. Jen šeptem oznamuji, co se děje. Musím to opakovat asi třikrát, než mne pochopí, co vlastně chci oznámit. V telefonu policie slyší, jak se na mne kdosi dobývá a huláká.
Volám synovi, který bydlí jen 500 metrů ode mne. "Prosím, přijď, volala jsem policii, někdo se sem dobývá." Ještě s telefonem vyskočil z postele a rozeběhnul se směrem k nám. "Mami, jsi tam? Hoří, rychle ven, kde je Jirka?" Nechápu situaci, jak hoří, nic nevidím, asi spím. Další rány a zvoní telefon, volá policie. "Kde jste? Nemůžeme se k vám dostat, rychle ven, hoří."
Co dřív, kde je Jirka, co s sebou, kde mám papíry, co ještě, co na sebe, mám jít v noční košili? Co je to za blbost, nic nechápu. "Mami!!! Kde jsi, honem ven!"
Naházím na sebe, co mám po ruce, popadnu batoh s peněženkou a obálkou s doklady, připravené na vyšetření a různé pochůzky po městě, a odemykám dveře. Už v kuchyni v okně je vidět záře. Bože, kde to jsem a co se děje. Stále jsem v šoku a nic nechápu. Proti mně už stojí hasič a policistka. Honem pryč. Třesu se a brečím zoufalstvím a hrůzou. Stojíme u silnice a zmateně odpovídám na dotazy policistky. Ještě pořád nevím, co a proč. Stodola, navazující na dům, je v plamenech. Několik hasičských vozidel hledá co nejbližší cestu ke stodole. Všude kouř, hasiči a panika sousedů.
Je 04,10 hod., usedám na židli u syna a sepisujeme protokol s vyšetřovatelem požáru a velitelem zásahu. Malá Kateřina (8 let), synova dcera, je v šoku a už neusne, starší sourozenec ji utěšuje a ošetřuje. Stále jsem tak nějak mimo. Všichni okolo mi pomáhají odpovídat. Jsem jako ve snách. Auto, kterým přijel syn z noční směny, se vzňalo. Proč, to nikdo nedovyšetřil. Pravděpodobně kuna či technická závada. Stálo pod přístřeškem u stodoly. Chytlo obložení na stodole a oheň rychlostí blesku postupoval na seno a slámu. Shořelo auto, traktor domácí výroby, sekačka a další nářadí potřebné na udržování domu a zahrady. Dcera má v tento den odjet do Hradce na konzultaci ke zdravotnímu stavu, snacha v 6 hodin odváží svoji matku na onkologii mimo město a já jsem úplně mimo. Tak to ten den začal moc zajímavě.
Rozednívá se. Nevydržela jsem a jdu se podívat na tu zkázu. Hasičské sbory se střídají v doplňování vody a hasí a vyhazují seno a slámu uskladněnou ve stodole. Střecha se začíná propadat. Ještě stále nesmíme vstupovat do domu. Jedna parta hasičů rozebírá střechu na domě, aby se oheň nedostal až nad domovní část. Bylo to o fous. Ještě pár centimetrů a bylo po všem. Hasiči jsou skvělí. Domovní stavení bylo zachráněno. Promočené stropy horní místnosti a koupelny jsou jen prkotina proti tomu všemu. Dopoledne už můžeme do domu. Sedím a čučím jako ve snách, co bude dál. Co si počnu...
Hasiči odjíždějí v 11 hodin. Mezitím už starosta obce dovezl pití, svačinu a hlavně zajistil kontejner na odvoz suti a vyházeného ohořelého odpadu, prken a trámů. Druhý den se tu sešlo - nikomu jsem neříkala, aby se dostavil, přišli sami - lidí jak na pouti. Jeden s traktorem a parta mého vnuka i lidi ze vsi. Co teď. Nic nechceme, slyším ze všech stran. A už zase brečím - dojetím. Vzali si volno, aby mi pomohli. Můj muž byl řemeslník. Jeho kolegové se zastavují a nabízejí pomoc. Za dva dny je uklizeno. Zůstaly ohořelé zdi. Vše dřevěné je pryč. Pohled na tu zkázu mne dostává do zoufalství. Moji králíci? Jedna králíkárna shořela i s malými ušáky. Ostatní, díky synovci, který se také okamžitě v noci dostavil, byli zachráněni tak, že je vyházel na zem. Kolem poledne je vnuk s partou pochytali a odvezl si je můj bratr.
Ještě několik týdnů jsem byla, jak se říká, mimo provoz. Antidepresiva byla pouze na krátkou dobu, bolest kyčle se ozvala opravdu rychle, a tak už jsem důchodce na plný úvazek.
Poděkování patří hlavně pánovi z kamionu, který neváhal okamžitě ve 2.48 hod. zavolat hasiče, pak lidem všem, kteří přišli pomoct, a starostovi, který vše potřebné zařídil a také odmítl sebemenší odměnu.
