"Zítra se dám do sečení sena!"
"To si mosiš sehnat nejaky pomocnike!"
"Už jsem obešel tři sekáče, dají se do toho se mnou. Snad to brzy zvládneme. Začneme hned brzy ráno, aby nám rosa vydržela dlouho."
Období sečení sena je zde sice krásné, ale velmi namáhavé. Ondra musí všechnu trávu kosit ručně, neboť louky jsou zamokřené a těžko přístupné. Travní žačka s końským potahem by mu vůbec nepomohla. Avšak Ondra se na tuto práci moc těší. To je pro něho ta pravá mužská robota, jít za rosy loukou a stejnoměrně kosit trávu.
Jsou v řadě čtyři. Hanka z dálky poznává Ondrovu mužnou postavu, která jde kousek před ostatními sekáči. Nese první den svačinu sama, děti nechala doma.
"Pojďte si chvilko vodpočnót a najest se!" srdečně volá Hanka na všechny muže. Ti velmi rádi položí kosy na řádky...
Hospodyńka vytahuje z košíku chleba, krájí ho a pokládá na něj plátky slaniny. Ve veliké bandasce má připravenu kávu z melty. Muži se zakusují do silných krajíců chleba s velikou chutí. Hanka si přisedla k Ondrovi a tiše se na něj dívá. I on je rád, že ji vidí - ale je už pořádně vyhládlý a tak se zcela soustředí na jídlo. Dlouhé rovné řádky trávy se v slunci úplně lesknou. Je jich posečeno hodně, ale daleko víc je trávy, která ještě stojí. V duchu snad počítá dny, kdy to všechno skončí. Ondra jako by jí četl myšlenky.
"Bude-li nám počasí přát, tak jsme do konce týdne hotovi a ty můžeš hned začít rozhazovat."
"Ondro, te viš, jak mám sena ráda, na toto práco se úplně těšim. Vodpoledne sem zando se všema dětma."
Po chvíli odpočinku bere nádobí od svačiny a vrací se polní cestou k domovu. Sluneční paprsky se už s větší silou začínají opírat o zem a Hanka ví, že sekáči už dlouho pracovat nebudou - rosa bude brzy pryč.
Doma udělala jen to nejpotřebnější, bere kočárek a jedou všichni na louku. Nejmladší Jareček stále potřebuje hodně spánku a Hanka ví, že na čerstvém vzduchu mu bude dobře. Zručnými a rychlými pohyby rozhrnuje posečenou trávu a děti jí rády pomáhají nebo spíš si s trávou hrají. Není v lukách sama. Kus dál je sousedka, na druhé straně jsou také lidé. A začíná se to jimi hemžit čím dál víc. Někdo má větší výměru, jiný menší - ale všichni vítají krásné počasí a chtějí mít seno co nejkvalitnější.
Večer je Hanka úplně ubitá, že si musí postěžovat Ondrovi:
"Tak jsem se na tento čas těšela, ale nevim, jak to všecko zvládno. Kdebe naši nehomřele, tak nám belo lip. Přece nám hodně pomáhale, a já bech aspoň nemosela brat s sebó na lóko děti."
"Bude to těžké Hani, ale musíme všechno nějak stihnout. Budeme si asi muset sehnat na sena pomocnici, jinak bychom to skutečně nedostali pod střechu. Zastav se u tetičky Sedlákové, snad nám pár dní pomůže. Já jsem dnes už taky moc utahaný."
"Ještě, že se nám Jareček v noce neprobózi. Kdebech měla ještě v noce k němo vstávat - tak bech se vubec nevespala."
"Ale ty jsi stejně starostlivá, vždyť se na něj chodíš i v noci občas podívat."
"Kdež se vzbodim, tak se podivám, jestle si nevodkopal peřeno, abe mo v noce nebelo zema."
"Tak už si pojď lehnout, ať si trochu odpočineš," s úsměvem ji bere za ruku Ondra. "To viš, že pudo ráda..."
Krásné počasí jako na objednávku přeje senoseči. Brzy ráno se seče, odpoledne suší dříve pokosené. Je teď veselo na lukách. Cesty i silnice se hemží lidmi s hráběmi. Hanka veze s dcerkou kočár, posadila do něho i Pepika. Hrábě si nechala na louce, dnes jí má přijít pomocnice. Veze svačinu a sama chce co nejvíce udělat. Míjí je vůz s dvěma kravkami naplněný senem.
"Tak ož vám to hoschlo, stréčko?" ptá se vesele Hanka svěžího vesničana.
"Já teho nemám tolik, tak ož so hotové. Toto je posledni vuz."
"Me ještě nevozime dom, dáváme na sošáke, zétra bodem mět konečně všecko posečeny - třeba vedrži ještě pěkny počasi a take dostaneme všecko pod střecho."
Na louce se už míhají hrábě tetičky Sedlákové. Ondra je zde také s hráběmi a jen si těžce uvědomuje, jak špatně se jim seno sklízí. Jetel už bude hračkou. Má końskou sekačku, obracečku i shrnovačku. Co však je mu to teď platné když louky jsou zamokřené a on na ně nemůže vyjet. Ví, jak by bylo silně potřeba provést na lukách melioraci - ví, že by to dokázal. Už si s tchánem plánovali, že koupí trubky, vykopou ručně kanály a začnou odvodńovat. Ale zůstal na všechno sám, musí Hance doma pomoci, takže k tomu zase nedojde. Práce je na něj neustále mnoho. I sousedé mají louky zamokřené, nikdo nemůže využít malé mechanizace. A mají koňské potahy, které jsou jim v tomto období také k ničemu. Ondra už měl nápad - spojit síly a provést odvodnění společně. Jenže zde si každý hledí svého a ti "sedláci" ho stále mezi sebe ještě pořádně nepřijali - je pro ně jen "domkař." A tak se musí spoléhat na vlastní sílu. Má zde malý vůz s koňmi, kteří se pasou na okraji louky - večer na něj naloží čerstvou trávu.
...Senoseč provází pěkné počasí. Mísí se zde vůně čerstvých květů a travin s vůní už sušeného sena. Ondra začíná první seno svážet. Sestrojil na půdu výfuk a fůru za fůrou Hanka shrnuje do "žraloku." Ondra je teď na půdě a odhazuje od vikýře seno po celé délce půdy. Musí mít na očích ochranné tmavé brýle - tak se zde práší a padá seno. Starší děti jsou dole u Jarečka. Na louce zůstala pomocnice, která připravuje seno k dalšímu odvozu. Už celý týden má Ondra s Hankou pilno. Oba se dívají starostlivě na oblohu. Není bez mráčků a začíná sílit vítr.
Večer se všichni sešli v prostorné kuchyni. Hanka má napečeny obrovské koláče s tvarohem a k pití čerstvé mléko.
"Berte si podle choti!" pobízí všechny u stolu.
"To viš, že si vezmeme, dnes ani nebela přes deň choť do jidla, belo úmorny vedro," nechává se slyšet tetička. A ještě si půjčuje od Hanky utěrku a váže tři velké koláče do uzlíku. Vezme je dětem, budou mít radost.
"Jenom si berte, berte, napekla sem teho dost," usmívá se Hanka.
"Zétra nám zase pomužete?" ptá se Hanka tetičky.
"Ale vždyť jsou tam poslední tři kopky, to už odvezem sami," říká s úsmvem Ondra.
"Také si už ráda odpočinete, že?"
"Máš pravdo."
"Můžeme se dnes spolu ihned vyrovnat," vytahuje Ondra peníze.
"Já penize nechco," ozývá se tetička, "bodo potřebovat navozet dřevo z lesa, vepomužeš mě radši s koňma."
"Moc rád vám to udělám. Kdypak to budete chtít?"
"No, já se zařídim podle tebe, zatim to v lese nachestáme a jak bodeš mět volno, tak mě mužeš vzkázat."
"Dobře, dobře, já vozím dříví rád. Ale letos bez tchána to už tak lehce nepůjde."
... V noci se Hanka probudila. Silný vítr se vtírvě dostával až do komína. Jen si pomyslela: "To jistě neco přende." A vtom uslyšela první velké nárazy vody. Vzápětí na to blesk a ohlušující rachot hromu.
"Ondro, je bóřka. A me sme seno nestihle dovist dom," zděšeně budí Hanka muže. Probral se rychle...
"Musíme být rádi, že nám na louce zůstal jen zbytek. Podívej se a poslouchej - už padají kroupy. Po skle oken v ložnici se valí hrudky ledu."
"To bode všecko zničeny," vzdychá Hanka.
"Nepomůže naříkat, musíme být trpěliví a snáze to přečkáme. Nebudeme přece poškozeni jen my, ale celá vesnice i okolí Hani" říká Ondra a bere něžně její ruku do své.
"Ty moje kamarádko, tak jsme na všechno sami, ale máme se rádi a to nám pomůže v neštěstí. Vem si, že mnozí spolu žijí jen ze zvyku, třeba i v nepohodě a také musí všechnu práci udělat."
"Já si meslim Ondro, že nekterém ledem ževot v manželstvi zevšedni, nemaji si spolo vo čem povidat a pak žeje každé na svó."
"Máš pravdu Hani, nejdůležitější mezi manželi je nejen láska, ale i porozumění ve všech směrech. Ale láska, ať ta velká milenecká nebo tišší a ukázněnější manželská by se neměla a nesmí nikdy ztratit. Když totiž lidé nemají mezi sebou lásku - tak hádej, co mezi nimi může vzniknout?"
"Lhostejnost."
"To také Hani, ale může se stát ještě něco horšího. Když skončí láska mezi dvěma lidmi může dojít ke vzniku pravého opaku."
"A co to je, Ondro?"
"Přece nenávist, Hani. Je to ta nejhorší lidská vlastnost."
"Ach, to já vlastně vůbec neznám."
"Však já vím a proto tě mám tak rád, že jsi lidumilka. Ty bys přece neublížila nikomu. Láska se musí neustále opatrovat a chránit, aby nezevšedněla."
"Ondro, nám dvěma se neztrati a schováme si jo před celém světem."
Muž ji vzal za milá slova do náruče a něžně přiklání tvář k jejím vlasům. Objímá ji a líbá a oba zapomínají na hrůzu otevřených nebes, kroupy, blesky a hrom. Nic nezmohou proti přírodnímu živlu a ten je právě oba víc spojuje.
Ráno se probudil Ondra velice brzy a jeho první kroky tentokrát nevedly do stáje ke koním, ale na dvůr. Na vlastní oči se chtěl přesvědčit, co noční hrůza napáchala na polích. Už z dálky vidí polehlé a ubité obilí, vymleté nové strouhy mezi bramborami, zničený len, prostě všechno kam se dívá buď leží v blátě nebo je silně polámáno. Nejsou to jen jeho pole - vidí, že na sousedových pozemcích je to samé, ne-li ještě horší. A také není sám, kdo obhlíží noční spoušť. Vrací se nejistým krokem zpět do stavení. Je sám zničený a ví, že Hanku nemůže zranit víc. Musí být silný a věřit, že Bůh snad bude dobrotivý a všechno se alespoń trochu zvedne aby byla nějak sklizeń. Hanka má tolik starostí s hospodářstvím, s dětmi - nemůže jí říct, že na první pohled z letošní úrody vlastně nic nebude. Nemůže jí přece říct něco, čemu nechce věřit ani sám. Vidí zpustošená pole, ale ví, že to není poprve, co si krutý živel zařádil tak hrozivě. Ovšem bylo to v pozdějším období, kdy vegetace nebyla v plném růstu.
"Zbylé kopečky sena nám asi uplavaly," myslí si a vidí před sebou zamokřenou louku u lesa, která je mokrá i v suchém období a co teprve po takovém lijáku.
"Třeba můžeme seno odnosit na sušší místo a ještě znovu usušit," končí s úvahami Ondra a přichází do stáje ke koním, aby při práci nepodléhal depresivním myšlenkám. Dnes jsou vtíravé, neprozpěvuje si při práci, cítí v sobě neobvyklou tíseň. Hanka se v chlévě hbitě otáčí kolem krav a jak jde muž kolem zastaví ho otázkou: "Jak to vepadá venko?"
"Všichni jsme postiženi stejně, musíme zase dělat dál," odpovídá vyhýbavě Ondra.
"Je to meslim moc špatny, zdá se mně, že po tobě nic néni."
"Přibylo nám práce Hani a úroda bude slabší. Musíme se s tím smířit. A jak trochu obeschne, půjdu se podívat na poslední seno."
... Začaly žńové práce. Několik hospodářů má "lopaťáky," které jsou tažené końským potahem. S jejich pomocí se dá síct obilí do rovných řádků. Ovšem polehlé obilí se tak sklízet nedá. Letošní žně budou těžší a pracovním nástrojem obyčejná kosa. Ondra ji večer vyklepal a ráno se dává do obsíkání žita. Jeden kousek pole je lepší, přece jen použije lopaťák. Hanka odebírá posečené obilí a dává na úplný okraj pole - spíš až na louku, aby bylo místo pro koně. Odpoledne je posečeno. Bylo skutečně jediné, kde se dala použít "mechanizace." Jinak se všechno seče kosou. A tak je to všude, někdo má políčko menší, jiný větší a všichni se snaží, aby ztráty byly co nejmenší. Každý chce vyzískat z polehlého obilí nějaký užitek.
Ve stodole jsou nachystána povřísla. V zimě je Ondra s tchánem vyráběl z žitné slámy a má i koupené "provázky" s dřevěnou úchytkou.
"Děti, dnes bodete prostirat," říká Hanka.
"Dobře mami, moc rádi..."
Na poli jsou všichni. Malý Jareček leží na plachtce a starší mají povřísla. Pepik dává na zem žitná a Janička má celé klubko provázkových - vytahuje na zem jedno po druhém. Na poli jsou už pomocníky, dnes jde práce rychle od ruky. Hanka je na poli chvíli, pak vezme Jarečka a jde uvařit oběd. Odpoledne zase přijde, to až uklidí po všech nádobí v kuchyni a nakrmí dobytek. Je teď stále v jednom kole. Ví, že žńové práce jsou z celého roku nejdůležitější, je to buď plná nebo prázdná sýpka. A letos mohla být tak nádherná úroda. Jenže si musí říct spolu s ostatními - Bohu díky za to, že na polích zůstalo alespoń něco.
Ze snopů se odpoledne staví mandele, aby hezky proschly. Snopky ovsa, který je daleko menší budou pokládat proti sobě. Ondra zapřahá koně do hrabačky a shrnuje klásky, které dává po skončení práce nahoru na mandele. Nechce jet naprázdno, vezme dnes domů pár proschlých snopů a vespod dá píci pro dobytek. Bere travní kosu a seče jetelinu.
"Janičko, Pepo, dnes vás svezu!"
"To sme rádi, tati!" volají děti a nedočkavě pobíhají kolem otce. Ondra je bere do náruče a pokládá nahoru na vůz.
"Tak jedeme!" volá na koně a ti se zvolna rozjíždí. Chce se vyhnout zamokřené louce a prudce velí:"Čehý!" Vůz prudkou otáčku nesnese a celý se převrací. Koně se zastavili a Ondra utíká k vyvrácenému vozu. Mezi snopky a trávou nahmatává děti, vytahuje je a staví na louku. Oba jsou vylekaní, mají v očích slzy.
"Nic se vám nestalo?" snaží se ovládat Ondra.
"To belo strašny jak to spadlo - já vubec nevim jak sem se dostala na zem." přiznává Janička. Chlapec je úplně zamlklý.
"Dobře to dopadlo, hlavně, že jste celí. Ještě se mi nestalo, aby se mi vyvrátil vůz."
Staví lehký vozík do správné polohy a nabírá trávu i snopy.
"Tak co děti, chcete vysadit?"
"Radši pudeme s tebó pěške."
Ondra ví, že pro děti to byl silný otřes, vždyť on sám byl úplně vyděšen. A mohlo dojít ještě k většímu neštěstí. "Mamince to raději neříkejte, ať nemá další starost!" přikazuje Ondra.
Počasí žním přeje. Je sucho, všichni sváží ze svých políček. Někdo mlátí na své mlátičce, někdo na obecní. Ti co mají polí víc většinou sváží do stodol - na dokončení mlácení jim zbyde čas až v zimě.
Tak je to i u Markových. Stodola se plní. Na jednu stranu se dává žito, na druhou oves a ječmen. Pšenice moc není, zde se jí nedaří. Mlátí se co se bude odevzdávat do výkupu a co je potřeba na podzimní setbu. Všechno ostatní počká...
