Vilka uprostřed zahrady, postavená někdy v třicátých létech. Tři pokoje, velká kuchyně, koupelna, komora, přední a zadní veranda, nahoře podkrovní pokojík a zděný balkon.
Měla jsem moc ráda půdu. V zimě se tam sušilo prádlo, v létě námi nasbírané byliny a bylo tam tolik zapomenutých věcí, které jsem ráda objevovala. Nejlépe se v tomto domě žilo v létě. Ráno svítilo slunce do pokojů, odpoledne dlouho do kuchyně, zadní verandy a zahrady. Mívali jsme dozadu otevřené dveře a neustále jsme tam vybíhali buď s prádlem, nebo něco slupnout. Stačilo oběhnout zahradu a bylo po svačině. Začalo to jahodami, třešněmi, malinami, o prázdninách dozrával rybíz, srstky, mirabelky, ryngle, špendlíky, jablka, hrušky a nakonec ořechy. Naproti našemu domu bylo Štěpánkovo zahradnictví a tam mě maminka posílala pro čerstvý salát, okurky, květák, nebo zelí.
V přední zahradě pod okny byly vysázeny keře, které na jaře nádherně bíle rozkvetly a už při otevření branky se bylo na co dívat; na pravé straně keř kaliny, chodník k domu lemovaly trsy sněženek, bledulí, petrklíčů a fialek. Na levé straně byly keříky pivoněk a žluto-fialových kosatců. Když se přicházelo ke schodišti, zavoněl nádherně opojně šeřík.
Pod schody jsme udělali důlek a často se věnovali hře v kuličky. Každý měl plátěný pytlík, ve kterém měl hliněné kuličky různých barev, a ty jsme mohli svou šikovností znásobit. Z určité vzdálenosti se rozhodily kolem důlku a postupně se tam musely „docvrnkat“. Kdo to zvládl první, bral všechno. To výhru jsem pak považovala za poklad. Taky jsme „skákali panáka“ a se švihadlem hráli „školku“.
Byli jsme srozuměni s tím, že téměř celé prázdniny byli nastěhováni v podkroví majitelé domu. Oba učitelé si léto vychutnávali u nás na vesnici. Před jejich příjezdem jsme byly my děti vždy instruovány, jak se máme chovat. To znamenalo především nekřičet, nepráskat dveřmi a netrhat ovoce! Některé keře rybízu a malin byly totiž jejich a na ty se nesmělo sáhnout. Stejně jsme sahali, když tam nebyli.
Pan učitel byl diktátor, kterému nebylo radno odporovat, paní učitelka byla dáma. Jejich podkrovní pokojík jsem tajně chodila navštěvovat během roku, jelikož paní učitelka svěřila mamince klíč, kdyby se náhodou stalo něco nepředvídatelného. Líbilo se mi houpací křeslo a hlavně halda módních časopisů z první republiky. Dočetla jsem se tam, kde v Praze nejlépe ušít šaty a jaký pudr nebo krém mám používat na zkrášlení pleti. To bylo pro dospívající dívku něco naprosto nového. Později se však všechno provalilo, byla jsem vyslýchána a poté mi bylo odpuštěno, když zjistili důvod mých návštěv: touha po vědění.
Už jsem zmínila půdu, podkroví a nesmím zapomenout na sklep. To byla důležitá záležitost. Jedna místnost na praní, kotel, pod kterým se topilo a vyvářelo prádlo. Již tenkrát jsme měli pračku, snad jediní, protože maminky mých kamarádek praly ručně na valše. Vedle prádelny bylo uskladněno uhlí a brambory. Zvláště zajímavá a hodně důležitá byla ruční pumpa na vodu. Ó, jak jsme se my sourozenci hádali, kdo půjde pumpovat! Člověk se chtěl napít v kuchyni z kohoutku a nic. Voda tekla jen tehdy, když se napumpovala do zásoby. A zase musím říci, že spolužačky nosily pitnou vodu v kýblech z veřejné pumpy, protože doma žádné takové vymoženosti neměli.
Za domem tekl potok. Byl schován mezi zahradami a zarostlý olšemi. Zadní brankou se dalo po schůdkách dojít až k vodě. Byla studená a nedalo se tam ani moc koupat. Potok vlastně protékal celou dědinou a hodně se využíval k zalévání zahrádek. Byl to svět sám pro sebe. V létě příjemný chládek a my dokázali udělat z větví tajné místo, které jsme vybavili jako domácnost; něco na sednutí, nějaká polička, nosili jsme si tam občerstvení a bylo to bezva!
Zimy byly v našem domě dost nepříjemné. Topilo se v kamnech - klubkách, takže v jedné místnosti bylo přetopeno, občas zakouřeno, a všude na chodbách, v koupelně i záchodě byla vlezlá zima. Bylo málo uhlí pro domácnosti a každá rodina měla příděl na rok; na podzim se mohlo koupit jen určité množství a s tím jsme se snažili vystačit až do jara. Muselo se tedy hodně šetřit. V kůlně na dvorku byly zásoby dřeva a dost brzy jsme my děti uměly zacházet se sekyrou, protože bylo potřeba naštípat třísky na podpal.
Jak mně se nechtělo v zimě vylézat ráno ze zahřáté postele! Někdy jsem tak trochu oklamala maminku, když jsem po ránu tvrdila, že mě strašně škrábe v krku a potřebovala bych se vyležet, že ani nemá cenu chodit k doktorovi, že si dám jen obklad na krk a bude to dobrý. Zavrtala jsem se do peřin, spala, četla a užívala si pohody. Byla to mezi námi taková hra. Maminka určitě věděla, že to s tou nemocí není tak zlé, ale dělala, že mi věří, a já se nechala tak krásně rozmazlovat!
Stejně to bylo naposledy! Od té doby jsem se pak v životě už jen já starala o druhé. Nu, třeba to ještě někdy přijde, až se na stáří zase vrátím do dětství. Cha!