Po dlouhém čase jsem opět otevřel starý, odřený otcův deník, který mám s ostatními památkami na rodiče a příbuzné pečlivě uložený v obsáhlém archivu. Několik čtverečkovaných, zažloutlých listů se při tom uvolnilo a padlo zvolna k zemi. Zvedl jsem je a při čtení velmi emotivně zbarveného textu jsem si uvědomil, že jsem po svém otci zdědil docela hodně. Bohužel ne onen nádherný, zdobný rukopis, který ho provázel až do jeho smrti.
Tato slova nezní příliš optimisticky. V jeho textech jsou však spíš výjimkou. No, v jeho textech! Nejsem bohužel schopen rozlišit, co je otcova vlastní tvorba a co jsou básně a články z tehdejšího tisku a knih. Opisy textů, jejichž obsah souzněl s jeho velmi citlivou a vnímavou duší, kterou stejně, jako svůj deník, před námi úzkostlivě schovával, jako by se bál odhalení něčeho nemravného. Ani semu nedivím. Vždyť jsem dělal to samé.
Otcovy známosti
Které z těchto dívek asi patřila předcházející slova? Myslím, že ta báseň je tentokráte dílem otcovým. Ale na tom už dnes vůbec nezáleží. V té době mu byla dvacet dvě léta. A podle vyjádření jeho třebenické sestry, která o svém bratrovi s námi kdysi mluvila, měl v té době za sebou už celou řadu známostí, které všechny velmi intenzivně prožíval. Opsané, či jím napsané básně a citované novinové články o tom jednoznačně svědčí.
Všechny texty v jeho deníku, ať už jsou psané jeho rukou, nebo vystřižené z tehdejšího tisku, však ukazují také na vzácnou názorovou a myšlenkovou shodu s tím, co jsem později psal ve svém deníku i já. I já jsem vše podobně prožíval. Škoda, že jsme se spolu víc nebavili.
Nebyly to však pouze dívky, které zaplňovaly jeho široké, romantické srdce. Značnou jeho část vyplňoval jeho velice blízký vztah k matce. A také k rodnému městu a vlasti.
A konečně přišel čas, kdy se v otcově deníku objevila jeho nastávající žena, moje maminka, původem ze Lkáně u Třebenic.
Básní, které jsou datované počátkem roku 1935 v Otrokovicích, je v deníku víc. Myslím, že jsou zcela jistě dílem otcovým, neboť se v nich objevuje křestní jméno mé matky – Emilie – Milča.
Velmi silný byl u otce pocit sounáležitosti s domovem. S krajinou Českého středohoří. Svědčí o tom nejen jeho kresby, ale i celá řada citací, z nichž nejpůsobivější a nejdelší je citace z úvodu a konce kouzelné knihy Jaroslava Křenka Hazmburská saň – pohádka o lásce romantické doby rytířstva. Tuto knihu, podepsanou autorem p. Křenkem a vydanou nakladatelem Weinfurterem v Praze v roce 1928, uchovávám dodnes ve své knihovně jako vzácnou relikvii a památku po otci. Když jsme se vypravili občas s rodinou z Nelahozevsi do Třebenic, otec říkával, že jede domů. Marně ho matka přesvědčovala, že doma je v Nelahozevsi. Odpovídal, že doma bude vždy tam, kde se narodil a kde žije jeho matka. Na ukázku krátká citace z Křenkovy knihy:
Retro pohledy do života našich blízkých bývají obvykle zajímavé. Někdy dokonce i překvapivé. Vypovídají mnohé nejen o našich rodičích a prarodičích, ale také tak trochu i o nás. O tom, co jsme si jejich zásluhou přinesli do života. A v neposlední řadě vypovídají mnohé i o době svého vzniku.
Konečně jsem zavřel stránky starého deníku a uložil ho s náležitou pietou zpátky do archivu. Jak je psáno v malém novinovém ústřižku, který si otec, ještě krom jiných, vlepil do svého deníku - je to jen dávná, zaprášená vzpomínka.
Pokračování příště