Sepisování závěti je v mnoha zemích běžnější než u nás. Zatímco například ve Velké Británii má u notáře uloženou závěť téměř polovina lidí, u nás je to okolo patnácti procent. Nicméně ve srovnání s dřívějšími lety, píší Češi závěť čím dál častěji. „Je znát, že lidem stále více záleží na tom, co bude s jejich majetkem po smrti,“ uvedl notář Radim Neubauer. V některých zemích se může stát dědicem zvíře, u nás to z právního hlediska možné není. Nicméně nejsou výjimkou případy, kdy lidé odkážou majetek třeba útulku pro psy nebo organizaci, která se stará o zvířata.
Čas od času médii proběhnou zprávy o smrti nějakého multimilionáře, který si vymínil, že majetek zdědí jeho zvíře a přesně stanovil, kdo a za jakých podmínek o něj bude pečovat. Hodně bylo toto téma probíráno například v souvislostí se smrtí módního návrháře Karla Lagerfelda, který takto v závěti předem zabezpečil svou kočku Choupett.
Nezřídka se stává, že snaha udělat příjemný život psu či kočce, které dotyčný miloval, vede k složitému právnímu sporu. Jde zejména o případy, kdy člověk formuluje péči o zvíře, které po něm zůstane, jako jakousi pojistku ve smyslu: jestli se nepostaráte o psa, nebudete po mě dědit.
„Byla jsem se poradit u právníka, protože chci odkázat své šperky a chatu jedné z vnuček. Vím, že má ráda mého pejska, zatímco ta druhá si ho ani nevšimne. Chtěla bych mít v závěti, že ta starší vnučka bude dědit pod podmínkou, že pokud zemřu, o mého psa se postará. Jenže právník mi vysvětlil, že to je velmi těžce realizovatelné. Kdo to bude kontrolovat? Co si představit pod tím pojmem, že se postará? Docela mě to překvapilo, myslela jsem si, že to bude snadnější. Nakonec jsou paragrafy na nic a člověk stejně musí spoléhat na důvěru, doufat ve slušnost, lidskost,“ vypráví dvaaosmdesátiletá Vlasta, která je těžce nemocná a proto má starosti, co by se stalo s jejím desetiletým psem, kdyby zemřela.
Lidí, kteří ve vysokém věku mají nějakého mazlíčka a obávají se o jeho osud v případě, že odejdou ze světa dříve než on, přibývá. Je to logické, protože oproti minulosti má pejska či kočku mnohem více domácností a navíc se postavení zvířat změnilo. Pro mnohé jsou životními parťáky, nahrazují jim často rodinu, partnera, jejich vztah k nim je velmi silný. Pokud nemají blízké, kterým věří, případně jsou v jejich rodině složité vztahy, je pro ně velmi stresující představa, že odejdou a jejich zvířátko třeba skončí osamocené v útulku, protože se o něj nebude mít kdo postarat.
V jedné rodině byli v rámci dědického řízení pozůstalí velmi překvapeni, když zjistili, že jejich dědeček sepsal u notáře závěť, ve které rozdělil tři sta tisíc korun mezi několik spolků starajících se o opuštěné psy. „Vždy měl psa, vždy psy miloval a když jeho poslední pejsek zemřel, těžce to nesl. Ale tohle nás šokovalo. Vnuk má velkou hypotéku a dvě děti, vnučka nemá byt a on takhle vyhodil peníze, které by jim výrazně pomohly. Mně to přijde nefér, snažili jsme se závěť zpochybnit, nicméně byla uložená u notáře, byla platná a nic jsme nenadělali,“ říká dcera dotyčného pána.
Záleží také na tom, zda závěť byla uložena u notáře. V takovém případě je zavedena do registru závětí a je jisté, že je považována za platnou. Komplikovanější je, pokud ji člověk sepíše sám a třeba zasune do šuplíku. Jednak se může taková závěť zatoulat, jednak ji příbuzní klidně mohou najít a předstírat, že žádná nebyla, pokud v ní třeba najdou přání, že zdědí dům jedině pod podmínkou, když v něm budou žít s deseti kočkami, které po příbuzném zůstaly.
Je však vysoce pravděpodobné, že sepisování závětí bude čím dál častější, běžnější. Jednak stárne generace, která je zvyklá rozhodovat, starat se o sebe sama, mnohdy jde o lidi, kteří po roce 1989 začali podnikat, udělali kariéry, vybudovali firmy, mají majetek. Dalším důvodem mohou být komplikované vztahy v rodinách způsobené tím, že se lidé častěji než dříve rozvádějí a uzavírají nové sňatky. A když se pak má rozhodovat, které z dětí z několika vztahů dostane to či ono, může z toho být pořádná mela. Donedávna však bylo sepisování závěti spíše výjimečné než běžné. „Z našich několika výzkumů vyplynulo, že ještě neumíme s umíráním, se smrtí a s tím souvisejícím vypořádáváním svých věcí zacházet. Závěti u nás píše méně lidí než je běžné v západní Evropě. Možná je to i tím, že starší generace vyrůstala za socialismu, nebyla zvyklá mluvit o majetku,“ řekl Jan Tuček, ředitel agentury STEM/MARK, která na toto téma dělala různé průzkumy.
