Nevzpomínají, kdy si koupili novou pračku, televizi či pěkný kabát. Naopak se jim vybavují místa a zážitky s nimi spojené. U někoho to jsou cesty do zahraničí, u někoho první výlet do Prahy, k jihočeským rybníkům nebo do malebné vinařské jihomoravské vesničky. Pamatují si místa, kde něco pěkného prožili, která je okouzlila. To je zkušenost většiny lidí, kteří si povídají s velmi starými a nemocnými seniory.
„Zážitky jsou to, co nám nikdo nevezme. A většinou jsou spojené s cestováním. Současná nejstarší generace ještě pamatuje, jak byly možnosti cestovat omezené, proto pro ně cesta do ciziny zpravidla byla zážitkem. Mnozí si ho znovu vybavují, jako by ho opět prožívali. Mám zkušenost, že o cestování si lidé povídají velmi rádi,“ říká terapeutka Jana Novotná, která pracovala v několika domovech seniorů. „Lidé, kteří naopak necestovali, mnohdy říkají, že o nic nepřišli, že je to zbytečné. Je mi jich někdy líto, prostě neměli tu možnost nebo si neuvědomují, o co přišli, protože to nepoznali. Ale znám spoustu lidí, kteří třeba cestovali jen po Československu a mají z toho zážitky na celý život. Potvrzuje se, že umět naplnit život cestami a prožitky je důležité, lidé mají na co vzpomínat, mají pak o čem mluvit a je to i výborná terapie v době, kdy už třeba paměť přestává sloužit,“ vysvětluje.
Pro někoho je cestování zbytečné vyhazování peněz.
Pro někoho tak důležitá součást života, že raději uspoří na něčem jiném, jen aby si mohli dovolit výlety.
Jedná se zpravidla o dvě skupiny, které si moc nerozumí.
„Že tě to baví pořád jezdit k moři, já to nechápu. Vždyť v Česku je tolik krásných míst.“
„Je, však já ráda cestuju i po Česku. Ale chci vidět co nejvíce řeckých ostrovů. Prostě je mi tam dobře.“
„Je to vyhazování peněz, za takovou dovolenou bys měla věcí. Vždyť máš doma všechno staré.“
„Jenže já nechci mít co dva roky nové spotřebiče. Je mi fuk, že mám starý gauč a starou televizi. Než bych šetřila na novou, raději si ještě dám jednu cestu k moři. Koncem září, je to levnější, je tam příjemně….“
„Tak v tomhle tě fakt nechápu.“
To byl rozhovor dvou dam ve věku kolem šedesátky. Pokud se dožijí vysokého věku, budou třeba nemocné, odkázané na pomoc druhých, velmi pravděpodobně se jim bude v hlavě promítat jejich život. Uchýlí se ke vzpomínkám. Tak to prostě bývá. Ta, která si bude vybavovat různé podoby řeckého moře, možná bude ze světa odcházet spokojenější. Nebo možná ne. Každý člověk potřebuje ke spokojenosti něco jiného. Nicméně existuje studie, která zaznamenávala, na co lidé před smrtí nejčastěji vzpomínali, o čem si chtěli povídat. Závěr? O zážitcích, o cestování. Nikdo nevyprávěl o tom, jak si koupil první televizi.
Právě toto léto se touha Čechů cestovat dostala do enormních výšin. Cestovní kanceláře mají vyprodáno, letecká doprava kolabuje, kde kdo se rozhodl, že chce jet do zahraničí. Zdaleka se to netýká jen lidí mladých, spíše naopak. Nejpočetnější skupinu klientů cestovních kanceláří tvoří kromě rodin s malými dětmi lidé ve věku nad padesát let a starší. Může se to jevit jako paradox, protože na jedné straně jsou Češi bombardováni zprávami o tom, že se jejich ekonomická situace prudce zhorší, na straně druhé jsou ochotni utrácet právě za cestování, tedy dalo by se říci zbytečnost. „Mnozí lidé pod vlivem zpráv o vývoji ekonomické situace uvažují tak, že raději, než aby měli peníze na účtu, kde se znehodnocují, tak si za ně koupí právě dovolenou," míní ekonom Štěpán Křeček. Mluví se o tom, že Češi cestují jako by to mělo být naposledy. Jako by se rozhodli si ještě co nejvíce užít.
Mnozí hodně staří lidé to chápou. Shodují se, že vzpomínky a zážitky jsou to, co jim nikdy nikdo nemohl vzít.
„Někdy to bylo až dojemné. Seděla jsem u velmi nemocné paní, která si nepamatovala, co měla před hodinou k obědu, ale ona mi začala do největších podrobností vyprávět, jak byli s manželem v Římě, co přesně tam viděli, jakou zmrzlinu si dali. Přesně si pamatovala, jak to v té cukrárně vypadalo. Usmívala se a byla při tom vzpomínání šťastná. To mě utvrdilo v tom, jak důležité je naplnit život prožitky a neprosedět ho u televize,“ říká Jana Novotná.
Je v podstatě jedno, jestli jednou člověk vzpomíná na to, jak stanoval se svou první láskou u Máchova jezera nebo jak pozoroval duhu na Maledivách. Důležité je, aby bylo vzpomínat na co.
