Moje cesta do Oděsy
Všechny fotografie: Helena Přibilová

Moje cesta do Oděsy

23. 7. 2022

Tato cesta se konala v srpnu 2014 a jedním z jejích cílů bylo seznámit našeho synovce Martina a neteř Elišku se světem, který vzhledem ke svému věku nemohli poznat.

Vydali jsme se totiž do Moldávie, čili do nejméně navštěvované země v Evropě, a rovněž do Podněstří, které je sice oficiálně součástí Moldávie, ale v roce 1991 jednostranně vyhlásilo nezávislost. Tento úzký pruh země ležící na levém břehu řeky Dněstr je dodnes skanzenem komunismu sovětského typu, ovšem s příměsí divokého kapitalismu. 

Naším konečným cílem bylo ukrajinské město Oděsa na břehu Černého moře. Až do hlavního města Moldávie Kišiněva (rumunsky Chișinău) jsme cestovali vlastním autem. Do Oděsy jsme si potom vzhledem k děravým silnicím na Ukrajině najali taxikáře ukrajinské národnosti. Cestou do Moldávie jsme si mimo jiné prohlédli město Eger na severu Maďarska a navštívili oblast Maramureș v severním Rumunsku s typickými kláštery.

Eger je město ležící v severním Maďarsku mezi pohořími Mátra a Bükk. Od roku 1596 byl po dobu 80 let tureckým městem ležícím na severním okraji osmanské říše. Svědčí o tom zachovalý minaret, který dodává městu orientální nádech. V Egeru jsme si také prohlédli majestátní hrad, který proslul úspěšnou obranou proti prvnímu tureckému nájezdu v 16. století. Kulinárním zážitkem byl chutný oběd v typické maďarské restauraci. Navštívili jsme i malou vesnici Hollókő, kde žije sice pouhých 329 obyvatel, ale její historická část (55 domů) je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Architektura vsi vychází z tradic místního maďarského etnika Palóců. K našemu překvapení jsme se v Hollókő setkali s japonskými turisty.

V severní části Rumunska jsme navštívili několik pravoslavných klášterů, z nichž mi nejvíce utkvěl v paměti klášter Sucevița v Bukovině. Byl vystavěn na konci 16. století ve stylu, který obsahuje jak byzantské, tak gotické prvky, ale především ho charakterizují typické nástěnné malby na vnějších i vnitřních stěnách. Mají velkou uměleckou hodnotu a líčí biblické výjevy. V Rumunsku bylo vidět, že si lidé váží vstupu do Evropské unie, penziony byly zbrusu nové a lidé na nás byli všude milí. V restauracích jsme se bavili údivem Elišky a Martina nad množstvím rumunských slov, kterým v jídelním lístku rozuměli. Rumunština je totiž sice románský jazyk, ale byla do značné míry ovlivněna sousedními slovanskými jazyky. Proto nás v Rumunsku někdy překvapí slova, kterým rozumíme - smântână acră (kyselá smetana), bogat, slabă nebo veselă.

Rumunské hory jsou úchvatné svojí nedotčeností a naskýtají se tam nádherné výhledy. Pěší turistika v našem slova smyslu tam ale neexistuje. Rumuni dávají přednost piknikům s hojností jídla a pití. 

Poprvé a asi naposledy v životě jsme viděli hřbitov, kde nepanuje slavnostně chmurná, ale naopak veselá atmosféra. Cimitirul Vesel (veselý hřbitov) ve vesnici Săpânțav v župě Maramureş je totiž proslulý svými pestrobarevnými náhrobky s naivními malbami, které originálním a poetickým způsobem popisují osoby, které jsou zde pohřbeny. Smrt je zde vnímána jinak než jinde v Evropě, kde je považována za tragickou a smutnou událost. Souvisí to možná s filozofií starých Dáků, na které jsou Rumuni dodnes patřiční hrdí. Jejich filozofické zásady hlásaly nesmrtelnost duše a víru, že smrt je okamžikem naplněným radostí a očekáváním lepšího života.

S Rumunskem jsme se rozloučili ve městě Iași, které je administrativním střediskem rumunské Moldávie. V místním hotelu jsme vyjeli výtahem do posledního patra a při obědě jsme pozorovali ruch tohoto města s bohatou historií, kde ještě v roce 1930 žilo 34 000 Židů (34% obyvatel města) a bylo 127 synagog. Po masové emigraci do Izraele se v současné době jejich počet pohybuje kolem 300 osob.

Po příjezdu do Kišiněva jsme si pronajali byt v centru města. Majitelka byla Moldavanka, jejíž mateřština byla rumunština, ale mluvila s přízvukem poměrně dobře rusky. V Kišiněvě ruština funguje jako „lingua franca“, protože zde žijí nejen rumunsky mluvící Moldavané, ale rovněž Bulhaři, Gagauzové (hovořící jazykem příbuzným turečtině), Ukrajinci a Rusové. Ačkoliv je Rusů pouze asi 4 % z celkového počtu obyvatel (bez započtení Podněstří), ruštinu používá jako hlavní jazyk 14,5% obyvatel Moldávie. Jídelní lístky byly všude v ruštině a nikdy se nám nestalo, že by někdo neuměl rusky. Ukrajinský taxikář, kterého jsme si na cesty po Moldávii a do Oděsy najali, nám ovšem řekl, že na venkově jsou oblasti, kde se mluví pouze rumunsky. Rozšíření ruštiny je důsledkem historického vývoje Moldávie (dříve označované jako Besarábie), která se už v roce 1812 stala součástí ruského impéria. Obyvatelé Kišiněva byli tehdy z velké části Židé. První pogrom proti besarabským Židům vypukl v roce 1903, další provedlo německé Einsatzkommando v letech 1941-1944. Dvě třetiny Židů byly vyvražděny v ghettech a jejich synagogy zbořeny. Dnešní Kišiněv je poměrně moderní město sovětského typu s širokými třídami. Je zde hodně zeleně a parků. Kromě katedrály Zrození Páně a Vítězného oblouku z 19. století tady ovšem památek moc není. Příjemnou atmosféru Kišiněvu dodávají pouliční trhy, kde se prodává všechno možné – od ovoce a zeleniny až po umělecké předměty a obrazy vystavené jejich tvůrci.   

S naším ukrajinským řidičem, jehož jméno jsem zapomněla, jsme se brzy vydali objevovat neznámé krásy této malé země, která je do značné míry vylidněná, protože velká část obyvatel pracuje v zahraničí.

Orheiul Vechi

Pouhou hodinu jízdy autem z Kišiněva se nachází Orheiul Vechi neboli Starý Orhei, asi nejzajímavější památka Moldávie. Jedná se o archeologický komplex s bohatým kulturním a historickým významem. Z vysokého ostrohu se naskýtá výhled na řeku Raut a okolní krajinu. Jsou zde opevnění, lázně, jeskyně, zříceniny a kláštery – některé z těchto objektů pocházejí z doby dáckých kmenů před 2000 lety a jiné z období tatarských a mongolských nájezdů. Vládla zde pohoda a klid. Turistický ruch v našem pojetí zde v podstatě neexistuje. Pomalu jsme se prošli po ostrohu nad řekou a došli až k malému kostelíku na jeho konci. V sousední vesnici jsme objevili milou tradiční hospůdku, kde jsme ochutnali moldavské speciality.

Vinné sklepy Cricova

Cricova se nachází 30 minut od Kišiněva. Je to druhé největší podzemní vinařství na světě. Podle rusky mluvící průvodkyně je zde 200 kilometrů chodeb a důmyslný systém tunelů. Vzhledem ke vzdálenostem v podzemí jsou prohlídky prováděny autem. Jedeme naším najatým taxíkem a zastavujeme na místech, kde zastaví auto průvodkyně jedoucí před námi. Průvodkyně je nesympatická, mluví příliš rychle a není jí moc rozumět. Náladu zlepšují degustace, moldavské víno plné slunce je opravdu výborné. Je zde uloženo 1,25 milionu lahví vína. Vinařský průmysl se v Moldavsku rozvíjí, vinařství Cricova údajně převzali Francouzi, kteří dodali moderní technologii. Ze dvora před vjezdem do sklepů je nádherný výhled do krajiny, alespoň trochu romantiky po dost komerčně pojaté prohlídce vinných sklepů taxíkem. 

Klášter Curchi

Curchi je nejkrásnějším klášterem v celém Moldavsku. Komplex se skládá z pěti kostelů, refektáře, několika opatství a mnišských cel. Ústředním bodem komplexu je kostel Matky Boží postavený na konci 19. století. Klášter měl pohnutou historií, v sovětské éře zde byla dokonce psychiatrická léčebna. Během prohlídky areálu jsme se setkali s pravoslavným popem, který dokonalou ruštinou vytkl naší tehdy osmnáctileté neteři Elišce její podle něj příliš lehké letní oblečení. Eliška je citlivá, a proto ji tento incident vyvedl z míry, přestože neměla dojem, že by spáchala velký hřích.   

Podněstří

Tento úzký pruh země na řece Dněstr je rozhodně jedním z nejzvláštnějších míst v Evropě.  Jedná se o zemi, která vlastně neexistuje. Přesto má dobře střeženou hranici, kde jsme dostali do pasů vízum. Podněstří má rovněž vlastní měnu a policii. Po překročení hranice nás vítá ruský tank. Musíme projet téměř pod jeho hlavní. Poněkud zvláštní pocit. Hlavní město Tiraspol je jedním z nejpodivněji vypadajících míst, která jsme na světě navštívili. Památníky Lenina, hesla sovětského typu a pamětní desky podněsterským separatistům padlým v bojích v letech 1991 a 1992 kontrastují s dobře zásobenými supermarkety, kde lze za podněsterské ruble koupit cokoliv, a restauracemi evropského typu. Rusko tuto zemičku ekonomicky podporuje a „chrání“ ji 1200 ruských vojáků.

Naši mladí spolucestující si sice v Podněstří nedokázali v azbuce nic přečíst, ale Martin si natolik oblíbil kvas, že to bylo jediné slovo, které si dokázal samostatně přečíst.

Bendery

Kromě Tiraspolu jsme navštívili i město Bendery, které je zajímavé především svojí rozsáhlou pevností. Je odsud výhled na východ. Představuji si hordy divokých asijských národů, které se tudy snažily pronikat do východní Evropy. Je to místo, kde se střetávaly evropská a asijská civilizace. Navazujeme kontakt s hovorným ruským manželským párem s malým dítětem. Mají strach, co s nimi bude. Cítí se ohroženi rumunsky mluvícími Moldavany, přičemž doufají, že je ruská vojenská přítomnost ochrání před další občanskou válkou. Vyprávějí, že ve městě Bendery žil v sedmdesátých letech dnes již bývalý prezident Ukrajiny Petro Porošenko. V době naší cesty byl Porošenko ukrajinským prezidentem a těšil se podpoře většiny Ukrajinců. Dnes je ovšem považován za kontroverzní osobnost. Od ledna 2022 je vyšetřován kvůli podezření z vlastizrady, protože v roce 2014 dohodl nákup uhlí z území ovládaného proruskými separatisty v Donbasu. Pokud bude shledán vinným, hrozí mu až 15 let odnětí svobody.

Po návratu z Podněstří jsme chtěli navštívit rovněž město Komrat, které je administrativním střediskem Gagauzie, ale náš ukrajinský řidič nám to rozmluvil s tím, že tam není nic zajímavého vidět. Trochu nás dodnes mrzí, že jsme se nechali takto ovlivnit. Gagauzie je totiž autonomní oblast se svéráznou kulturou ovlivněnou především Turky.   

Cesta do Oděsy

Po přejezdu do Ukrajiny z Moldávie chápeme, proč nám nebylo doporučováno jet do Oděsy vlastním autem. Silnice byla místy posetá malými krátery, mezi kterými bylo třeba dovedně kličkovat. Po příjezdu do Oděsy nacházíme hlídané parkoviště, kde necháme taxi. Je krásné slunečné letní počasí, Oděsa voní mořem a nechce se věřit, že jsme v bouřlivém roce 2014. Po revoluci na Majdanu a svržení proruského prezidenta Janukoviče není ani Oděsa ušetřena krvavých událostí. 2. května 2014 zde došlo k ozbrojenému střetu mezi proruskými a proukrajinskými aktivisty. Fotbaloví fanoušci týmů Čornomorec Oděsa a Metalist Charkov uskutečnili v odpoledních hodinách pochod na podporu jednotné Ukrajiny. Proruští aktivisté se museli stáhnout do vnitřku budovy Domu odborů. Několik zápalných láhví vhozených z venku zapálilo vchod budovy a místnosti ve druhém a čtvrtém patře. Vypuklý požár se začal rychle šířit po budově. Lidé skákali ze střechy a oken a snažili se uniknout. Někteří aktivisté z proukrajinského tábora se jim snažili pomáhat, jiní je naopak po dopadu na zem mlátili. Požár si vyžádal celkem 42 mrtvých. Stojíme před ohořelou mramorovou fasádou Domu odborů. Dva měsíce po této události se zdá, že se nic nestalo. Restaurace jsou plné lidí, lidé se procházejí mezi výstavnými historickými budovami a po nábřeží. Po schodišti známém z němého filmu Křižník Potěmkin, který natočil Sergej Ejzenštejn v roce 1925, scházíme do přístavu. Připomínáme si scénu z tohoto filmu, která líčí masakr na tomto schodišti. V době našeho pobytu se všude v Oděse mluvilo pouze rusky a jídelní lístky byly pouze v ruštině. Obyvatelé Oděsy se však přesto považují za Ukrajince. Ukrajinskou ruštinu okamžitě poznáme podle výslovnosti hlásky „g“, která se podobá spíše našemu „h“. Většina obětí ruské agrese v Donbasu a jižní Ukrajině jsou rusky mluvící Ukrajinci.

Krátce po našem návratu z této cesty označil prezident Porošenko za hrdiny a vlastence bojovníky Ukrajinské povstalecké armády (u nás jsou známí jako „banderovci“), kteří bojovali za samostatný ukrajinský stát, ale zároveň masově vyvražďovali Poláky a Židy za druhé světové války a spolupracovali s nacistickým Německem. Dnešní Ukrajinci však nemají nic společného s tím, co se stalo před osmdesáti lety. Jejich mentalita se navíc výrazně změnila ve styku s demokratickým světem. Ještě před letošním napadením Ukrajiny ruským agresorem pracovalo 6 milionů (15%) Ukrajinců mimo svoji zemi, což je důležitým faktorem hrdinského odporu Ukrajinců (bez ohledu na to, jakým jazykem mluví), protože vědí, jak se žije v zemích Evropy a nechtějí se již nikdy vrátit do systému sovětského typu.   

V současné době žijeme s manželem v obavách, že se ruská armáda pokusí dobýt i Oděsu, což by znamenalo zničení tohoto krásného města. Doufám, že se to nestane a že válka na Ukrajině co nejdříve skončí. Manžel v současné době pomáhá ukrajinským uprchlíkům zapojit se u nás do pracovního procesu. Rusky. Ukrajinsky se učí, ale komunikace probíhá v ruštině. Zatracování všeho ruského není řešením. Stejně jako dnešní Ukrajinci nemohou za zvěrstva banderovců, velikáni ruské literatury a hudby nemohou za zvěrstva Putinova režimu. Takže i nadále čtu Turgeněva a poslouchám Čajkovského.  

 

 

 

Cestopisy Heleny Přibilové cestování Ukrajina
Hodnocení:
(5.1 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?