Zastavili před domem. Konečně byla jejich dlouhá cesta z dovolené domů u konce!
“Bylo to fajn, ale teď jsem ráda, že jsem zase doma.” konstatovala Marta, odepnula si bezpečnostní pás a s povzdechem se protáhla na předním sedadle.
“Tak se ti nakonec dovolená líbila? Dokonce i se mnou?” zareagoval Petr. Ale vystoupil z auta, aniž by počkal na odpověď. Potřeboval se po dlouhém sezení za volantem narovnat.
“Myslím, že jsme si dovolenou nakonec užili oba. Ale teď rychle pod sprchu, vybalit a bude domácí relax.” byla Marta už myšlenkami napřed.
Petr vytahoval jejich zavazadla z kufru a rozhlížel se přitom po zahradě. Zaznamenal, že je na terase připravený gril a velký stůl s židlemi.
“Sprchu určitě dáme, ale na dlouhý relax to nebude. Připravuje se tady grilovačka.” usměrnil Martiny myšlenky.
Ze dveří domu vyběhla s radostným výkřikem Sofie a namířila si to rovnou k nim. A pak je doma přivítali i všichni ostatní. Lenka s Danielem v náručí (že by za těch pár dní zase vyrostl?) i Martin v ruce s krabicí naloženého masa na gril. Potvrdili to, co už Petr odhadl. Všechno je připravené na grilování, začne se asi za hodinku. A navečer prý se na chvíli zastaví i Libor. Takže rodina bude zase pohromadě.
Bylo to letos jejich první společné grilovaní na zahradě. A navíc se Marta na jeho přípravě vůbec nemusela podílet. Přišla k hotovému a jen si ho užívala společně s ostatními. O přípravu masa na grilu se svědomitě staral Martin, Lenka měla na starost zeleninové přílohy, pečivo a hlavně tekutiny. A zároveň se snažila mít pod dohledem obě své děti. Daník se spokojeně rozvaloval na dece na trávníku a pokud ho neškádlila jeho sestřička, vystačil si sám se sebou. Ze země měl zcela nový pohled na svět, který mohl zkoumat. Trénoval obracení na bříško a zase zpátky, a když se mu podařilo ulovit nějaký předmět, spokojeně si broukal. U něj měla jistotu, že neuteče. Hrozilo spíš nebezpečí, že zhltne něco, co by jíst neměl. V tom byl docela vynalézavý. Občas mu něco podstrčila i Sofie, odmítala pochopit, že některé dobroty nemůže Daniel ještě jíst. Ale právě teď zpovídala babičku i dědu, aby zjistila, co jsou to vlastně ty lázně. Martin s Lenkou měli viditelnou radost z toho, že se jim podařilo Martu s Petrem příjemně překvapit. Dnes to je právě rok, co oba páry měli svatbu. Za ten rok toho všichni hodně prožili. Dobrého i horšího, ale nechtělo se jim dívat zpět. Důležitější se jim zdála přítomnost a blízká budoucnost. Lenka by měla chuť se brzy vrátit zpět do práce, alespoň na částečný úvazek. Trápila se pomyšlením, že při pobytu na mateřské ztrácí kontakt se svou profesí. Ale na druhé straně věděla, že si chce ještě užít dobu, kdy jsou děti ještě malé a nejvíce ji potřebují. Víc šancí už vzhledem ke svému věku mít nebude. A Martin ji v tom podporoval. Byl vyloženě rodinný typ, měl rád celou rodinu pěkně pohromadě a zastával názor, že všechno má svůj čas. A důležité je i to, že to zatím to z jednoho platu finančně zvládají. Rostoucí ceny všeho je sice nutí občas šetřit, ale zatím je to nijak zásadně neomezuje. A peníze nejsou nakonec všechno.
Navečer se k jejich rodinné sešlosti připojil i Libor. Dokud se pořádně nenajedl, nebyla s ním moc řeč. Viditelně mu chutnalo a asi měl pořádný hlad. Dojedl dokonce i všechny grilované cuketové lupínky, které dříve nesnášel.
“Tak už máš konečně dost a budeš s námi taky trochu mluvit?” zeptala se ho Marta. A Martin mu velkoryse nabízel, že mu na gril ještě něco přihodí.
“Díky, bylo to vynikající a už mám opravdu dost. Měl jsem hlad jako vlk, celý den jsme s Mai strávili u vody. A ona je ve vodě skoro pořád, tak nemůžu jen sedět na břehu. Prostě mi vyhládlo.”
“A proč vlastně Mai nepřišla s tebou?” zeptal se Martin.
“Má dnes nějakou významnou sešlost své rodiny. Původně chtěla, abych s ní šel tam, že by mě své rodině představila. Ale já jsem to nějak nedal, když jsem se dozvěděl, že jich tam bude asi padesát.”
“A nevadilo jí to?” zkoumala Marta opatrně.
“Snad to pochopila. Jen to doprovodila poučením, že pro Vietnamce je rodina velmi důležitá. A už také vím, že rodina u nich neznamená jen rodiče a děti, ale je mnohem širší. U nich jsou to i bratři Mai se svými rodinami a pak tety a strýčkové a jejich rodiny. Všichni se znají, všichni se stýkají, pomáhají si a spolu i oslavují.”
“Ale je ti jasné, že pokud to s May myslíš vážně, budeš se muset zvykům v jejich vietnamské komunitě přizpůsobit. Možná si zbytečně komplikuješ život. Kdysi to byla Angličanka Amy, teď zase Vietnamka Mai. Proč si prostě nenajdeš nějakou Češku? Měl bys to prostě jednodušší…” rozjela se Marta jako vždy, když šlo o blaho jejich dětí.
“Ale Mai je Češka. Narodila se tady, vyrostla tady. Mluví perfektně česky, možná lépe než vy všichni tady. Ve Vietnamu nikdy nebyla. Jen má prostě Vietnamské rodiče a dobrý vztah ke své rodině. A to se mi na ni také líbí.” bránil ji Libor.
“A jenom se ti to líbí, nebo to s ní myslíš vážně?” popíchnul ho Martin.
“Myslím to vážně, mám Mai opravdu rád. Je ohromně pozitivní a stále dobře naladěná, milá, plná energie a nápadů. A můžu se na ni vždycky spolehnout. A doufám, že ona na mě taky.” konstatoval se znatelným povzdechem na konci.
“Proto přece nemusíš vzdychat. Nebo máš nějaký problém?” zeptala se Marta. Dobře ho znala a tušila, že to nebylo jen tak.
“Rodiče Mai nás zvou na večeři do restaurace. Chtějí se s námi seznámit. Nejen se mnou, ale přejí si poznat i mé rodiče. A protože Mai jim řekla, že můj otec už zemřel, máš mami přijít i s Petrem. A tohle pozvání už odmítnout nemůžu. I tak se už dost přizpůsobili našim zvyklostem, když se sejdeme v restauraci a měla by u toho být jen nejužší rodina. Mai je sice nejmladší dcera, ale umí si leccos u rodičů prosadit. Třeba si postavila hlavu a vystudovala obor, který je na hony vzdálený od povolání jejich rodičů. A také si vymohla, že bude pracovat ve zcela jiné než rodinné firmě. V poslední době asi často odrážela požadavky svých rodičů na seznámení se mnou. Naznačila mi, že když jde o vztah s někým mimo komunitu, berou to jako vysoce nebezpečné.”
A bylo to venku. Liborovi se viditelně ulevilo. Nebude v tom tak sám. Marta s Petrem byli z pozvání hodně rozpačití. Snažili se dozvědět, co je vlastně čeká. Tedy kromě dobrého jídla a konverzace s neznámými lidmi, kteří možná neumí ani dobře česky. Až po dlouhé diskusi na téma vietnamská komunita v Česku se Liborovi podařilo oba přesvědčit, aby s pozváním souhlasili. A Lenka s Martinem jim dodávali během celé diskuse odvahu.
Lenka uložila děti ke spánku dnes trochu později než jindy a doufala, že po celodenním pobytu na čerstvé vzduchu budou spát tvrdě a klidně. Na terasu se vrátila s další lahví bílého vína. Chtěla si ještě chvíli posedět s ostatními. Pobyt na zahradě byl teď nejpříjemnější z celého dne. S blížící se nocí horko postupně ustupovalo a sem tam ho prostoupil lehký osvěžující vánek. Vůně růžových keřů přes den jen těžko rozeznatelná se teď linula po celé zahradě. A obloha se sluncem putující k západu jim připravovala nezvykle krásné obrazy. Když slunce konečně zapadlo, pustili se do prohlížení fotografií z dovolené, které už Petr stáhnul do notebooku. A v komentářích se stále k jednotlivým zážitkům z minulých dnů vraceli. Byl to nečekaný, ale příjemný konec dne. Martě v této rodinné pohodě přišla na mysl její dcera Lada, která tu jako jediná chyběla. A od toho byl už jen malý oslí můstek k myšlence, která ji obtěžovala už v autě cestou domů. Je to možné, že Lada skutečně spí s Valentýnou?
Nedalo jí to a svěřila svou podivnou domněnku i ostatním, a to včetně svých rozpolcených pocitů. Petr její podezření rázně odmítl. (Kdoví, co jsi v té ložnici viděla. Rozestlaná postel neznamená, že v ní spí právě Valentýna. Mohlo tam třeba spát některé z dětí. Třeba se jim v noci něco ošklivého zdálo a šly za maminkou do postele.) I Libor dost pochyboval. (Jeho sestra byla vždycky na kluky. To si bezpečně pamatoval, i když byla o dost starší. A to se přece s věkem nemění.) Martin se nijak konkrétně nevyjádřil, ostatně Ladu znal ze všech nejméně. Jen Lenka Martinu domněnku nijak nevyvracela. Připustila, že se mohly obě cítit tak samy a tak nešťastné, že mohly u sebe hledat útěchu. Ale nakonec se všichni shodli, že pokud bude Martu dál tahle domněnka trápit, musí si sama zjistit, jak to ve skutečnosti je.
