Vše kolem něj se najednou změnilo. Jan se posadil na posteli a s úžasem sleduje docela jiné prostředí, než na které byl dlouhá léta zvyklý. Zmizela většina knih, místo standardního panelákového pokoje se nachází v nevelkém prostoru, v jehož čele je oprýskané špaletové okno s dřevěnými žaluziemi. Uprostřed stěny stojí starší psací stůl, na něm otevřený notebook, vedle něj vysoký regál s vyrovnanými knihami a na druhé straně v rohu masivní dřevěná postel. A vedle ní malý stolek a dvě proutěné židle. Namátkou vytáhl jednu z knih a s údivem čte její titul. „Mitologija starog svijeta.“
To je přece chorvatština! Kde se tu vzala? Znepokojeně otevřel okno. Dole v přízemí protějšího domu vidí malý krámek s nápisem "Samoposluga" a hned vedle pár stolků na chodníku, skrytých pod velkým slunečníkem. Nad vchodem do domu vidí nápis "Grill La Rosa", vyvedený ozdobným písmem. U jednoho stolku sedí pár dědů, skloněných nad jakousi hrou. A v průhledu klikaté uličky vidí v nevelké vzdálenosti modrou vodní plochu. Kde jsem se to proboha ocitl, ptá se sám sebe nahlas. Prohlíží knihy, úhledně srovnané v regálu vedle psacího stolu. Vedle českých a italských odborných publikací vidí řadu knih v chorvatštině. Přišlo mu zcela přirozené, že rozumí nápisům na jejich hřbetech. Ostatně, dodnes těží ze svého lingvistického studia a přilepšuje si svůj skrovný důchod překlady z chorvatštiny a italštiny. Za svého každoročního putování po Středomoří mohl tak své jazykové znalosti úspěšně uplatnit.
Nakoukl do vedlejšího pokoje. Jeho vzhled se příliš neliší od pohledu, který zná celá desetiletí. Rohová pohovka, naproti pár skříněk, televize, jednoduchý kuchyňský kout.
Rychle se oblékl a vyběhl ven před dům. Ovanul ho teplý, vlhký vzduch, vonící mořem. Dva dědové v kafetérii byli skloněni nad dominem a nevnímali okolní svět. Prošel kolem nich a zamířil tam, kde z okna bytu viděl velkou vodní plochu. Jak se blíží ke břehu, vodní plocha se rozšiřuje, na vlnách se houpe řada uvázaných bárek a úplně vzadu, zároveň s hranou širokého zálivu, je velký, zalesněný ostrov, ze kterého neznatelně vykukuje nad korunami stromů špička kostelní věže.
Otočil se zády k moři a pozoruje typický středomořský obrázek. Olivový háj, vybíhající za městem do pozvolného svahu, vedle něj úzká nudle vinice a nad tím vším na obzoru nevelká pahorkatina se středomořskou macchií na svých svazích. Obraz jemu tak notoricky známý a vyvolávající v duši pocit klidu, míru a kupodivu i domova.
Posadil se na lavičku a soustředil svou pozornost na přístav před sebou. Po pravé straně rozšiřujícího se zálivu vidí několik dlouhých přístavních mol s uvázanými čluny po obou jejich stranách, po levé straně nevysoký pahorek, spadající na straně přivrácené k moři strmě dolů a na jeho pobřeží řadu restaurací. Ten pohled mu byl povědomý. To je přeci Vrsar, napadlo ho vzápětí. Chorvatská Istrie.
Nejistota neznámého z něj postupně padá. Zahrádky pobřežních kaváren jsou v tuto dopolední hodinu plné, lidé korzují po nábřeží, tvoří hloučky, vášnivě spolu diskutují a od moře vane k pobřeží příjemný vánek, který mu cuchá vlasy.
Pomalu kráčí zpět. Při pohledu na blížící se Grill La Rosa pocítil hlad. Oba dědové zdvihli hlavy od domina a jeden z nich na něho volá:
„To je dost, že jsi se konečně probral, Giovi. Ty jsi zase včera vypadal, tak vítej doma,“ zasmál se.
„Dostat tě včera domů byl docela problém,“ dodal druhý. „Zahraješ si s námi?"
Vítej doma. Jan přemýšlí nad těmito slovy a pomalu začíná vnímat stávající realitu. Dokonce si vybavil i jejich jména.
„To víš, že zahraju, Mário, ale nejdřív se něčeho najím. Mám hlad," odpovídá.
Druhý muž se zvedl a zavolal do otevřených dveří kavárny:
„Marija, přines nám kousek pizzy a kafe, prosím tě. Giovi je pořád nějak vedle po té včerejší oslavě.“
„Ty jsi teda číslo, Giovi, ale byla s tebou včera docela legrace," řekla postarší číšnice Marija, když před muže položila polovinu pizzy a vonící preso.
Jan sedí, popíjí pomalu z malého šálku silnou kávu a vůbec nepřemýšlí nad tím, že jejich vzájemná komunikace probíhá v chorvatštině. Vnímá pouze něco úžasně pohodového a normálního. Něco, co měl ve svém podvědomí už jako dítě. Vůbec nepřemýšlí nad středomořskými kulisami kolem sebe. Intenzivně prožívá svou přímořskou siestu, cítí vůni domova a nejraději by objal celý svět. Při kávě se už docela zklidnil a vrátil do normálního stavu.
„Tak co, hoši, co říkáte na včerejší fotbal?" obrátil se na kamarády.
„No sláva, řekl ten starší. „Už si se vrátil. Takže si asi pamatuješ, že jsme utrpěli slavné vítězství. Ty jsi byl ale jak utržený od řetězu. Lil jsi to do sebe jak do sudu."
„Ale Luko, dobře víš, že to bylo zcela mimořádně. Přece mě znáš, že jsem skoro abstinent. Ten včerejšek si ale začínám konečně vybavovat. Fotbal byl parádní.“
Luka se rozesmál, až se zakuckal.
„To se ti povedlo. Giovi a abstinent. Dobrý.“
Vstal a zašel dovnitř kavárny. Po chvíli se objevil spolu se servírkou, která nesla na tácu skleněný džbánek zlatavé malvazije a tři skleničky. Než se posadil, nalil víno do sklínek a otočil se k nám.
„Hoši, tak na ty naše. A tohle je na mně, jo. A tobě, Giovi, to alespoň vyčistí kebuli.“
Když muž opět stoupal do prvního patra svého bytu, pocítil únavu a těžké nohy. Podíval se z okna své pracovny. Luka s Máriem už před kavárnou neseděli, jen servírka Marija uklízela stůl, kde seděli. Pozvedl oči trochu výše a uviděl vedle nedalekého ostrova nekonečné, modré moře, jehož zvlněnou hladinu nerušila jediná loď. Intenzivní vědomí domova ho celého sevřelo, až pocítil někde hluboko uvnitř silné dojetí.
Natáhl se v pracovně na pohovku a pustil zprávy v notebooku. Chvíli poslouchal vzrušené komentáře ke včerejšímu fotbalu a pomalu usínal.
Když po nějaké době konečně otevřel oči, uviděl opět svůj pracovní stůl, na něm otevřený notebook, vedle něj vysoké bílé regály s desítkami vyrovnaných knih, stěnu před sebou se spoustou malých obrázků a hned vedle počítače otevřenou nepřehlédnutelně rozměrnou českou encyklopedii.
Vyskočil rychle z postele a otevřel dveře na lodžii. Přes špinavé trubky lešení uviděl modrý kontejner, plný stavebního odpadu, žlutý trávník, sežehnutý dlouhým suchem a dva zedníky před domem, kteří ho zvenku zdvižením rukou na dálku zdravili.
„Ne, ne, ne,“ začal nekontrolovaně řvát, až vylekal psa, který přiběhl a tázavě se na něj zadíval. Realita současnosti na něho tvrdě dolehla. Vytáhl z lednice láhev vodky a zhluboka se napil. Co se to vlastně děje?
Pustil televizi v obýváku a naladil zpravodajský kanál. Na obrazovce šly opět sportovní zprávy. Fotbal je teď úplně všude. Na televizní obrazovce poskakují jásající davy lidí na nábřeží, za nimi se houpou u přístavních mol uvázané čluny a úplně vzadu na konci širokého zálivu zakrývá pohled na moře velký ostrov s bílou věží kostelní zvonice, vykukující z korun stromů. Dokonce v tom vzrušeném hluku slyšel z televize i konec chorvatské hymny.
„Teci Savo, Dravo teci,
Nit' ti Dunav silu gubi,
Sinje more svijetu reci,
Da svoj narod Hrvat ljubi.“
Od chvíle, kdy ještě jako student filologie poprvé uslyšel na fakultě slova této hymny, ho stále dojímá. Postupem let si tuto část Středomoří zamiloval. Itálie i Chorvatsko, to byla už po dlouhá léta jeho srdeční záležitost. A moc rád se tam každým rokem vracel.
Teď však s úžasem hledí na televizi a na jásající davy, oslavující ten nečekaný medailový úspěch. Na chvíli kamera švenkla zpět podél nábřeží a zabrala osamoceného starého člověka, odpočívajícího na lavičce, stojící trochu stranou od jásajícího davu, hned vedle pobřežního travnatého pásu s řadou nevelkých, polouschlých palem.
Nevěřícně hledí na obrazovku. Starý muž na lavičce je pohodlně opřený, nohy natažené daleko dopředu a nevšímaje si fotbalového mumraje kolem sebe, upřeně hledí směrem k obzoru, kde mezi okrajem zalesněného ostrova a koncem zálivu je vidět otevřené, modré moře. Přesto, že onen zpravodajský záběr byl docela krátký a rychle se vrátil zpět na zaplněné a jásající nábřeží, něco až bolestného a těžko definovatelného mu náhle sevřelo prsa. Bezpečně totiž poznal mužovu tvář.
