Na výlet do nové zologické zahrady ve Dvoře Králové jsme se těšili. Chtěli jsme vyjet brzo ráno, ale třiapůl letý Petřík nechtěl vstávat a že nepojede. Konečně si dal říci ale s podmínkou, že mu koupíme auto. To jsem mu nepředloženě slíbil.
Celou cestu mluvil o autíčku a když jsem platil vstupné, tahal mě za rukáv a vyžadoval slíbené auto. Paní pokladní mu řekla, že auta neprodávají a to byl kámen úrazu. Marně ho o sedm let starší sestra vodila k žirafám, antilopám, hrochům a pštrosům. Měl v hlavě slíbené auto, začal brečet a stále opakoval: Kdy už mi koupíte to auto...
Nepomohl párek v rohlíku ani zmrzlina a lidé se otáčeli, co to máme za nevychovance. Vzal jsem neposluchu do Trabanta, aby si mamka s dcerkou mohli prohlédnout zvířata. Byla neděle, obchody zavřené a tudíž auto v nedohlednu. Až po 60 kilometrech jsme dojeli do vsi, kde byla pouť a tam jsem koupil malou bakelitovou Škodovku a rázem bylo po brečení, naopak synek navrhl, že bychom se mohli vrátit na ty zvířata, ale nepochodil. Jinak byl Péťa hodný kluk a na deliktu jsem měl tak trochu vinu já, protože sliby se mají plnit.
