Světe div se, on má tu drzost a přišel. Jakoby se nechumelilo si sedá a objednává si dvojku bílého. Dokonce zpupně pronáší: „Ahoj, kluci!“ To nechápu. Jak může někdo, kdo zastává tak nepřijatelný a zcestný názory, vůbec chodit na veřejnost. Já být na jeho místě, zalezu někam do houští a tam přemejšlím, jak jsem se šeredně zmejlil a jak se za to pokorně omluvit. Ale on nic, jen si tak sedí a bezostyšně se culí. Probodávám ho ledovým pohledem a pevným hlasem říkám: „A hleďme, hleďme, ono to má dobroučkou náladu, no není divu, je to úleva, když jeden zjistí, že žil v bludu a někdo chytřejší ho z něj konečně vytáhl.“ Ten pomýlenec ale nejenže v návalu hanby neklopí hlavu, on mi ještě ironicky odpovídá: „Ale, ale, co to slyším za kejhání potrefené husy? Nebo že by to bylo skřehotání zaslepenýho demagoga?“
Známe se s Jindřichem od školky. Na základce jsme spolu seděli, na gymplu taky, lovili jsme spolu holky, vykouřili spolu první cigára, která on šlohnul doma tátovi, navzájem jsme si svědčili na svatbách, pro naše haranty i jejich haranty jsme vždycky figurovali jako strejda Jindra, respektive strejda Tomáš. Za těch bezmála sedmdesát let známosti jsme proklábosili tisíce hodin na tisíce témat. Takže fakt nechápu, proč jsem už dávno neodhalil, že je to člověk s absolutně zmateným světonázorem! Že není schopen vnímat základní a principiální hodnoty lidstva, že nerespektuje stěžejní estetické, kulturní, ale i morální konstanty. Že nevidí to, co nemůže být očividnější, že jako tetřev hlušec neslyší nevyvratitelné argumenty, které mu navíc předkládám já, tedy člověk rozumově i eticky velice kvalitní. Je to prostě omezený ignorant s duší plnou zlovolné uštěpačnosti. Jak jinak si vysvětlit poznámku, kterou právě okomentoval mé vynesení žaludského spodka: „No jo, co můžete čekat od chlapa, kterej má kus mozku z vosku.“ Pchá, taky mě napadá replika o výplni jeho lebeční dutiny, ale neřeknu to, protože mám slušný vychování. Jen pohrdavě zamumlám něco ohledně známé skutečnosti, že komu není shůry dáno, v apatyce…. atd.
„Tak dost,“ Pepča vztekle třískl kartami, „ já se na mariáš chodím bavit. Proč do sebe tak šijete, co jste si provedli?“ „Jasně,“ přidává se Ferda, „kdybych se chtěl slyšet nadávky, zůstanu doma. Ven s tím, vo co tady jde!“
Moc se mi nechce nabonzovat klukům jakou idiotskou teorii Jindřich zastává, aby jím nezačali hluboce pohrdat, ale on se odhaluje sám: „Představte si, že tadyten duševní ztroskotanec (ukazuje na mě) tvrdí, že nejkrásnější zadek v historii italskýho filmu měla Gina Lollobrigida. Přitom každej kdo má kapku soudnosti ví, že to byla Claudia Cardinalová. Ale on si nedá říct, je to retardovanej beran!“ Ještě než stihnu rozdrtit jeho blábolení několika trefnými poznámkami, bere si slovo Ferda: „Tak to se, milí frajeři, vůbec nemusíte hádat, protože jste oba na velkým omylu. Nejlíbeznější prdelku italské, ale i celé evropské kinematografie měla Sophie Lorenová. To ví každej, kdo není úplně blbej nebo podplacenej.“
Tak tohle ne! To už je přes čáru, na spáncích mi buší tepny a ruce se svírají v pěst. O Jindrově Claudii jsem ještě jakž takž schopen diskutovat, ale Ferdovu Lorenku už akceptovat nehodlám. Koutkem oka zachycuju, že i Jindra se chystá k boji. Tady poteče krev! Atmosféra jiskří, když vtom zazní Pepčovo zachechtání: „Já se vám divím, jak jste starý, tak jste hloupí! Posloucháte se vůbec? To vám fakt nikomu nedošlo, že trapný zadky těch vašich bab se ani náhodou nedají srovnat s tou nádherou, co měla Ornella Muti. Kdo to neuzná, ať vyhledá nejbližšího psychiatra.“
Šok, hrůza, tragédie, Pepča tomu nasadil korunu. Tolik kravin jsem snad nevyslechl za celý život. Zdrcen se hroutím na židli a v hlavě mi duní jediná věta: „Tak s takovými zoufalci já tu musím žít a hrát s nimi mariáš!“