Nevím, jak jsme se tam vešli, bylo to asi strašné, ale tenkrát jsem byla uchvácena z moře, voňavého větru a horkého písku. Je to už mnoho let, láska k moři zůstala, ale zbytek vzpomínek se týká vcelku nechutných věcí:
- jak jsem si v restauraci odskočila na WC a za dveřmi jsem žlutým střevíčkem šlápla do lejna. Žlutou kabelku jsem pověsila na kliku a když jsem přidřepla nad turecký záchod, někdo tu kliku stiskl a žlutá kabelka spadla tam, kde skončil střevíček. Podotýkám, že na chodbě bylo umývadlo, ale netekla voda.
- jak naše děžurnaja, která uklízela společné WC a sprchy jedním společným hadrem a kýblem, stála přede mnou ve frontě na chleba a ten bochník si hodila do toho kýble.
Do Bulharska jsem se vrátila po 40 letech, s jiným manželem a velkou obavou. Moře je tam stále krásné, ale země je to naštěstí úplně jiná.
Za socialismu jsem byla u Černého moře ještě jednou, v Sovětském svazu v Adleru, to už s námi byly i děti. K moci se dostal Gorbačov, takže jsem naprosto šokovaná vyslechla přednášku o pěrestrojce. Manžel – profesí voják nad pozvánkou k přednášce prohlásil „Viděl jsem, jak to tu vypadá, nikdo mi nebude vykládat bludy“, tož jsem šla sama. Nezapomenu, jak jsme se my posluchači po sobě nevěřícně úkradkem dívali. Hotel byl krásný, dostali jsme apartmán se dvěma záchody, dvěma balkóny v 9. patře. Polovina hostů v hotelu byli východní Němci a obsluha jim po straně říkala „fašísty“.
Když jsem slyšela od Čechů, jak je krásný Jadran, říkala jsem si, bóže, co z toho nadělají, moře jako moře. Až v roce 1989 jsme si s kolegyněmi prohlížely nabídku ROH, 3 týdny pro 3 lidi v Budvě. Byla to výběrová rekreace, tak jsem si nahlas posteskla „Tam se nikdy nepodívám,“ poněvadž muž byl voják z povolání a Jugoslávie mu byla zapovězena. Pak nás nad nabídkou napadlo, že se prostě přihlásíme my tři kolegyně. I výbor ROH rozhodl, že z těch zájemců vybere nás, protože tím uspokojí vlastně 3 rodiny.
Čtyřiadvacetihodinovou cestu autobusem jsem přežila díky kinedrylu a občasné štamprli slivovice. Nádherné město, plné památek, úžasné azurové moře, tři týdny romantiky a jiný styl života. Poprvé na Západě. Černou Horu jsem si zamilovala nadosmrti. Tivat, Kotor, Budva, další a další městečka… Po převratu jsme se tam vydali několikrát, tentokrát už autem a do soukromých apartmánů.
Takže jsem se přidala k obdivovatelům Jadranu. Musím přiznat, že jsem viděla ještě krásnější moře a to Rudé. Ty odstíny, kdy světle modrá přechází v azurovou, pak tyrkysovou barvu, která se mění v tmavě modrou, to je neuvěřitelné. Jenže, Hurghada postrádá tu překrásnou přírodu, kterou oplývá Chorvatsko, Turecko a Černá Hora.
Když se mne někdo zeptá, jaký je můj sen, vždycky odpovím stejně: domeček na břehu moře. Nedosažitelný, ale překrásný sen. A to přesto, že plavu, jen kde dosáhnu a nepotápím se, jen tiše závidím. Jak můj muž s úsměvem říká – zase po kotníčky.
Jednou, až přijde můj čas, přála bych si, aby můj popel vysypali do moře.
