Kdysi už hodně dávno, na zkoušce z psychologie na plzeňské fakultě, jsem na toto téma nemohl bohužel prezentovat svou čerstvou osobní zkušenost z podzimních potulek Lochotínem a nočního milování pod hvězdnatým nebem, ale musel jsem se omezit pouze na informace vyčtené ze skript. A tak jsem mladému asistentovi, který noční potulky Lochotínem také asi velmi důvěrně znal, odříkal nabiflované definice. Podle nich je cit trvalejší emoční vztah člověka ke skutečnosti. A mezi city patří láska, nenávist, opovržení, oddanost a tak dále. Dostal jsem tehdy za dvě a láska byla tímto vyřízena. Večer jsem ovšem nemyslel na definice a poblíž starého Chotkova lochotínského altánu jsem se raději věnoval praktickému cvičení.
Když jsem poprvé tu mladičkou černovlásku uviděl, působilo na mne něco zcela jiného než nějaké složité sociální vlivy, jak pravila skripta. Intenzivně jsem vnímal její krásné černé oči, dlouhé černé vlasy, nádhernou postavu a úsměv, který snad nikdy nezmizel z její tváře. A musím taky přiznat, že i její sklon k příjemným, erotickým hrátkám. Možná, kdybych to tomu asistentovi u zkoušky takhle vylíčil, že by to asi také pochopil.
Láska se zkrátka nedá měřit žádnými definicemi. Najednou je tu a člověk ani neví, jak k ní přišel. Přichází po špičkách, nenápadně. Zrádně člověka přepadne a ten se jí ani neptá proč. Jen ji vnímá jako něco zcela mimořádného, co ten druhý snad ani nezná. Jeho sebevědomí stoupá, na přednáškách myslí na večerní rande v parku, těší se opět na vůni jejích vlasů a taky na vůni zetleného listí, do kterého se tak měkce uléhá. Když to řeknu lapidárně, tak takový člověk je v jakémsi jiném stavu, který ho nutí dělat věci, které nikdy nedělal a který spolehlivě zlikviduje drtivou většinu jeho rozumových zábran. Všechna předsevzetí a rodičovská ponaučení jsou najednou zcela k ničemu a vůdčím motivem jeho myšlení je láska. Otázkou je, jak dlouho člověku tento stav vydrží. Jak řekl francouzský romantik François-René de Chateaubriand:
„V mládí ztrácíme rozum kvůli lásce, později ztrácíme lásku kvůli rozumu.“
K lásce se váží mnohé přívlastky. Pokud bereme lásku jako obecný pojem, jako vyjádření určité náklonnosti k něčemu, tak se najednou spustí úplná inflace lásek. Když ale to slovo vyřkneme, tak si člověk většinou nepředstaví třeba lásku k moři, které jsem celý život vášnivě miloval, nebo lásku ke knihám, které mi byly věrnými průvodci po většinu života. Představí si lásku muže a ženy v různých fázích jejich života. Zatím co v mládí můžeme lásku přirovnat k bouřlivé horské bystřině, později se tato bystřina pozvolna zklidňuje, zpomaluje a rozšiřuje se ve střední tok, k stáru je to už jen pomalu plynoucí klidná voda, důstojně plynoucí společnými léty. Jo, stáří! Co se ale dá dělat!
Když jsem před časem seděl u kávy a piva s dávným přítelem a spolužákem, který se nikdy neoženil, v příjemné kralupské kavárničce pod Masarykovým mostem, zeptal jsem se ho mezi řečí:
„Tak co, Karle, co ještě děvčata?“
Karel se na mne udiveně podíval, zhluboka se napil piva, utřel si pusu a pak mi s lehkým úsměvem odpověděl:
„To je ale blbá otázka. Dneska, kamaráde, můžu tak akorát milovat svou vlast. Ty snad ne?“
FOTO: Pixabay