Po dotazu, kterou že to roli budu hrát, ani nemrkla a s klidnou tváří odpověděla: "No přece já budu novinářka!" I když jsem na výběr nedostala, nastaveným herním podmínkám jsem se podvolila hlavně proto, že rozhovor na libovolné téma byl domácí slohový úkol z češtiny. Prý po mně bude chtít jen odpovídat, osnovu má připravenou. "Chci si jen povídat o mořích, tak bych byla ráda, kdybyste odpovídala podle pravdy," prohlásila Nikola při přípravě diktafonu, sešitu a tužky.
Paní Nováková (oslovila mě vymyšleným jménem), o vás je známo, že ráda cestujete. Můžete tuto informaci potvrdit, nebo vyvrátit?
Paní redaktorko, je to pravda. Ale musím dodat, že se za cestovatelku nepovažuji. Kdyby ano, musela bych navštívit podstatně více zemí a měst, než kolik na svém kontě mám.
Díky za upřímnou odpověď. Mě, a naše čtenáře, zajímá, zda máte některé oblasti oblíbené. Tím myslím, zda dáváte přednost horám, nížinám, městům nebo pobytu u moře.
Mám ráda jižní Evropu. Ale je to možná proto, že kromě Evropy jsem navštívila jen dva další světadíly, a tak nemohu srovnávat. V cizině se snažím kombinovat obzvláště prohlídku měst s procházkami po přírodních parcích, a když jedu do země, jejíž některou část omývá moře, vždy si v něm chci alespoň smočit nohy.
Mám tomu rozumět tak, že se vody bojíte?
Kdepak, ale pobyty u moře už mě nelákají. Tedy opalování se a ležení na pláži více dní, to už mám za sebou. Raději poznávám okolí, i když návštěvu této, na první pohled nekonečné vodní plochy, nikdy nevynechám.
Kdybyste měla sepsat výčet moří, v nichž jste si smočila nohy, kam by nás váš seznam zavedl?
První moře, ve kterém jsem plavala, bylo moře Jaderské v Zadaru, tehdy ještě v Jugoslávii. Osud, je-li to možné takto napsat, mě pak zavedl k mořím Středozemnímu, Černému, Severnímu, Egejskému, Baltskému. Pocit nekonečna jsem měla u majáku Cabo da Roca na nejzápadnějším cípu pevninské Evropy, když jsem hleděla na hladinu Atlantského oceánu. O několik kilometrů níže jsem se v jeho vodách i vykoupala. V Africe jsem navštívila Tunis, a to se přiznám, že v Monastiru jsem strávila čtrnáct dní na pláži s přestávkami na výlety na Saharu a do sousedních měst.
Žijeme v Evropě. Vy jste řekla, že jste navštívila další dva světadíly. Ale teď jste zmínila jen jeden. Který je ten druhý?
To byla Asie. Na konci 80. let jsem byla tři neděle v Severní Koreji a při seznamování se s touto zemí jsme zavítali i do města Wonsan na břehu Východního moře. Kvůli nabitému programu jsme se zde jen brouzdali po kotníky ve studené vodě.
Všimla jste si, že moře je námětem obrazů, fotografií, básní, románů?
Toho si nelze nevšimnout. Stačí navštívit leckterou obrazovou galerii, knihovnu a všude se najdou "mořská" díla. Asi ten nejznámější kus je Hemingwayova novela Stařec a moře. Odtud pochází myšlenka: "Vyhlédl přes moře, a uvědomil si, jak je osamělý." Co myslíš, co tím chtěl spisovatel říci?
Já si myslím, že poukázal na obrovskou velikost plochy, na které, když se někdo ocitne, musí cítit, že je jako zrnko písku na zemi. Tak zanedbatelný.
Myslím, že se nemýlíš. A teď si představ, že jsi Edmond Dantes, který v románu Hrabě Monte Christo plave z pevnosti If, kde byl mnoho let uvězněn. Co ten asi cítil?
Myslím, že Edmond cítil svobodu. A tu může člověku přece dát i moře.
Jenže člověk moře nemůže ovládnout. Našinec u moře většinou tráví několik dní dovolené, většinou za krásného počasí. Ale moře je zrádné. Co kdybychom si teď tvoji hru zpestřily? Budeme se střídat. Každá postupně dá moři nějaký přívlastek, ta druhá jeho opak.
To beru. Tak já začnu, můžu? (A naše hra začala.)
rozbouřené - klidné hluboké - mělké burácející - tiché tmavé - světlé
severní - jižní tiché - hlasité studené - teplé zvlněné - hladké
horké - chladné prosluněné - zamračené zrádné - předvídatelné
omračující - zklidňující okouzlující - všední písčité - kamenité
životodárné - vražedné uklidňující - povzbuzující
inspirativní - tlumící
Paní Nováková, díky za inspiraci. Ale teď bych nás chtěla vrátit do původních rolí. Vyprávějte mi nějaký zážitek od moře, na který si často vzpomenete. Prosím.
Mám jich hodně, ale ke dvěma se vracím nejčastěji. Ten první se váže k týdenní dovolené ve Španělsku, kde moje tehdy pětiletá vnučka zjistila, že může plavat i bez pomůcek. S výkřikem - Babi, vono to funguje! - se pustila nafukovacího kruhu a těch pár metrů, které nás dělily, doplavala bez pomoci. Její blažený úsměv do smrti nezapomenu.
Přeji ti, abys někdy zažila podobné chvilky, jako já na moři u tureckého města Güzelyalı. Jako vedoucí skupiny dětí, které zde trávily třínedělní ozdravný pobyt, jsem se i s nimi projela na malé lodi. Její majitel, současně i majitel našeho penizionu, nás vzal na projížďku, která se protáhla od odpoledne až do půlnoci. Klidná hladina, moře neskutečně čisté až průzračné, vzdalující se pobřeží a blížící se nekonečný vodní prostor. Zakotvili jsem kdesi, v blízkém okolí žádné skály ani ostrůvky, zato svět pod hladinou omračující. Barevné rybky, vodní rostliny, naše těla potápějící se, abychom si vychutnali nádheru, kterou jinak vídáme na televizních obrazovkách. Ohromeni a okouzleni tímto neobyčejným zážitkem jsme pokračovali na širé moře až tak daleko, že jsme kolem sebe viděli jen lesknoucí se hladinu. A sílící vítr, který vytvářel vlny narážející na boky a příď naší lodi. Do natočení filmu Titanic zbývalo šest let, a my, jako kdybychom tuto scénu tušili, jsem se postavili k zábradlí se zaklesnutýma nohama, abychom nepřepadli, roztáhli ruce a kopírovali rytmus houpající se přídě. Kapitán mě pustil ke kormidelnímu kolu. Ale když viděl, jak se za námi klikatí bílá brázda, vedení lodi zase převzal do svých rukou. Prý abychom se ve zdraví všichni dostali domů. Ale nám se nechtělo. Uchváceni nevšedním výletem jsme povečeřeli a jak jsme byli znavení, postupně jsem usedali a ulehali na palubu a pozorovali, jak se den pomalu mění v noc. Přikryti jen svěžím a teplým vzduchem jsme klimbali, až najednou jsem si uvědomili, že nás obklopuje tma. V dáli sice probleskovala světla města, ale my fascinovaně zírali na noční oblohu. Kýčovitá tmavě modrá barva s nespočtem stříbrných hvězd a zvězdiček a s putujícím měsíčním kotoučem nás doslova přikovala k palubě. Všichni zmlkli. Na tvářích každého človíčka bylo znát, že je ponořen do vlastních myšlenek. Nikdo toto téměř posvátné ticho nenarušil. Jen šplouchání vln prozrazovalo, že jsme se neocitli v místě a čase, kde lidská bytost nemá jinak šanci pobývat. Tato sváteční atmosféra nás po přistání doprovodila do našich pokojů. Jindy švitořící děti si jen šeptaly a my dospělí jsme každý ve svém vlastním světě ulehli s myšlenkami, ke kterým jsme nikoho jiného nepustili. Tak na nás zapůsobilo moře.
Myslím si, že další otázkou bych jen narušila vaše vzpomínání. Proto si ji nechám na jindy. Děkuji nejen za poskytnutý rozhovor, ale také za impuls popřemýšlet o moři.
Nemáš zač. Moře je divukrásné i tajemné. Je zřejmé, proč inspirovalo tolik umělců k vytvoření nádherných děl ke čtení i k dívání. I v tobě dřímá myšlenka zabývat se touto nádhernou částí naší planety. A na rozloučenou si dovolím uvést slova francouzského spisovatele a letce Antoina de Saint-Exupéry:
"Chceš-li postavit loď, nesmíš poslat muže, aby sehnali dřevo a připravovali nástroje,
ale nejprve musíš ve svých mužích vzbudit touhu po nekonečných dálkách otevřeného moře."