Tenkrát jsem tu knížku nečetl, protože se ztotožňuju s názorem velikého osvícence 18. století Georga Christopha Lichtenberga, že ničím se nestárne rychleji než neustálou myšlenkou na stárnutí. Teď jsem ji ale konečně vyndal z regálu, řekněme ze studijních důvodů. Jakožto definitivní a zkušenej dědek totiž hodlám zkontrolovat, jestli to ti slavní viděli reálně. Jestli jen tak nežvanili a lidstvo jim to dodnes nekriticky žere. I v tom se opírám o mínění moudrého Georga Christopha, že něco ze slávy těch nejslavnějších lidí vždycky pochází jen z hlouposti jejich obdivovatelů.
Otvírám útlý sešitek a hned v prvním citátu nalézám chybu. Sexuální symbol šedesátých let, herečka Brigitte Bardotová prý prohlásila, že stará bude teprve tehdy, až nedostane muže, po němž zatouží. To je ale pěkná blbost, pokud by to platilo všeobecně, byla by přece většina nás chlapů starci už v sedmnácti. Já třeba jsem v tom věku velice těžce a velice marně toužil po Janě, Aleně, Nadě, Blance dvou Zuzanách, Elišce, Evě, Martině, zrzavé Aničce, blonďaté Aničce, Žofce, a po nocích po všech televizních hlasatelkách. Ale ze všeho nejvíc po sladké Bardotovic Brigittce.
A jako by toho nebylo dost, nesouhlasím ani s dalším citátem v pořadí. Je od Boženy Němcové, respektive z její Babičky: „Starý člověk jako dítě všechno rád ví.“ Tak to teda ne! Alespoň za sebe říkám, že všechno vědět nechci. Naopak, s věkem mi silně narůstá okruh věcí, které vím nerad, nebo o kterých nechci vědět vůbec, protože mě vytáčej. (Pochopitelně to ale nic nemění na faktu, že jakožto velebný kmet mám licenci o všem zasvěceně diskutovat, včetně záležitostí o kterých nevím či věděti nechci, že ano!)
Tak co tam máme dál? „Jsem staromódní člověk. Chci být starý chlápek s pivním břichem, sedět na verandě a dívat se na jezero, nebo tak něco.“ To jsou slova Johnny Deppa, hollywoodské superstar. A mně nezbývá, než se ho důrazně zeptat: „Co je na tom staromódního, hvězdo? A laskavě se nevytahuj, že máš na to, aby sis do důchodu pořídil chatu s verandou u jezera!“
Obracím list a čtu citát irského spisovatele Josepha Murphyho „Stáří – to jsou červánky moudrosti.“ Tak na tebe mám hned několik otázek, pisálku: „Proč pouze červánky, ty jsou přece jen druhotným projevem sluneční činnosti? A o jaký červánky ti vlastně jde – jsou to ty ranní, že jako moudrost teprve vyjde, nebo ty večerní, že jako už zapadá? Tohle by sis měl, milý Josephe, vyjasnit a líp to zformulovat.“
Spisovatele André Mauroise mám rád. Proto jsem rozladěn, když nacházím jeho výrok „Stárnutí je jen špatný zvyk, který zaměstnaný muž nemá čas postřehnout.“ Míní tím snad vážený Francouz, že každej dědek by měl makat jak šroub, aby zapomněl, že je dědkem? Že se musí stát workoholikem a bejt třeba v péči psychiatra, aby ho nedejbože nenapadlo, jak by bylo fajn jen tak sedět s pivním pupkem na verandě a dívat se na jezero? No, při vší úctě k němu, já teda nevím.
Listuju dál narozeninovou knížkou a shledávám, že nějakou námitku mám k většině citátů. Už mě to přestává bavit. Na takovýhle kecy o stáří už jsem asi fakt moc starej. Vemte třeba blábol z autorské dílny klenotu české literatury Karoliny Světlé: „To, co způsobuje stárnutí, není věk, ale opouštění ideálů.“ No dobrá, tak ať mi ctěná madam spisovatelka nejdřív ukáže jedinýho dědka, kterej nemá ideály. Opak je pravdou, každej z nás jich má daleko víc než zamlada. My si je totiž střádáme, ty z mládí si zachováváme a s postupem věku k nim přidáváme další.
Lituju, že jsem citátovej guláš od kámošů vůbec z knihovny vytáh. Než jsem tak učinil, měl jsem si vzpomenout na další svatou pravdu vyslovenou mým oblíbeným G. Ch. Lichtenbergem: „Je skutečně spousta lidí, kteří čtou jen proto, aby nemuseli myslet.“ Vždyť všechno je přece jednoduchý jako facka: Stáří je prostě stáří a basta!