Jistě, válečné hrůzy jsme asi většinou vnímali a soucítili s lidmi, kteří je prožívají. Myslím, že nás ale nenapadlo, že válka se někdy dotkne i nás. Že vyvstane hrozba třetí světové války. Denně sledujeme v televizi vývoj situace na Ukrajině, čteme zprávy na webových portálech, zajímáme se o postoj NATO, Evropské unie i USA k válce, zamýšlíme se nad názory různých odborníků, v nichž možná hledáme aspoň špetku naděje, že nedojde k nejhoršímu. Podle svých možností pomáháme nevinným ukrajinským občanům. Lidem. Je nám smutno při pohledu na zničené části měst, mrtvé na ulicích. Obdivujeme statečnost obyčejných Ukrajinců, bojujících proti nepříteli. Dojímají nás pohledy na ženy s malými dětmi a staré lidi, prchající před válkou z vlastní země.
Často čteme nebo slyšíme, že Rusko napadlo Ukrajinu. Geograficky je to pravda. Je to ale trochu zjednodušená formulace, která se lépe říká. Ukrajinu napadl jeden člověk se svou armádou. Přitom mnozí mladí vojáci, kluci, ani nevěděli, proč byli na Ukrajinu vysláni. Putin není Rusko. Putin má Rusko v moci. Stále častěji se dozvídáme o projevech nesouhlasu Rusů s napadením Ukrajiny. Které bývají v Rusku umlčeny. Také o našich občanech, kteří dávají svoji nelibost najevo Rusům žijícím v naší zemi. Aniž by věděli, co si o válce na Ukrajině myslí. I z toho je mi smutno. Vystudovala jsem ruštinu na vysoké škole. Mám velmi ráda ruskou kulturu. Poznala jsem i obyčejné ruské lidi. Byla jsem v Moskvě, Leningradě, v Suzdalu. Líbilo se mi tam, cítila jsem se tam dobře.
Teď se bojím. Bojím se jednoho člověka, který drží v šachu celý svět.
