Už jednou viděné není nemoc!
FOTO: Julie Vargová

Už jednou viděné není nemoc!

28. 2. 2022

Tradiční kávové sedánky v naší čtyřčlenné partičce sedmdesátnic pořádáme na různých místech Prahy. Měly bychom svoji oblíbenou kavárničku, ale do malého prostoru se vejde jen jeden stolek se třemi židlemi, a stejně, protože se zde dveře doslova netrhnou, tak by si člověk moc klidu neužil.

Jenom na okraj, zákusky, které tady nabízejí, mají chuť, kterou si pamatujeme z našeho mládí: bezé roláda, pařížský dort, štafetka a další - jinde to chutná jinak, tak si je odtud občas doneseme domů.

Tentokrát se naším cílem stala kavárna poblíž centra Prahy. Obloha barvy ocelové, mírný, ale studený větřík, "aladin" v telefonu ukazoval blížící se déšť se sněhem. "To jsme si to holky dobře vybraly, co?" vyhodnotila místo, termín i čas Vlasta. "Sem bychom nepáchly, kdyby bylo hezky, ale teď tady jsme," dodala.

Obsluha dobrá, ceny nikoliv mírné, zato naše nálada jako vždy veselá. Taky proč bychom si měly přidělávat vrásky na čele, starostí jsme si v životě užily, proto se věnujeme tlachání o všem možném i nemožném. Kdyby nás poslouchal nějaký scénárista, určitě by našel inspiraci k obsahu dalších dílů některých nekonečných seriálů. Tak pestré některé zážitky by si možná ani nevymyslel. Je nám fajn, okukujeme pohledné chlapy, i když podle nás těch je na světě nějak čím dál tím méně, hodnotíme včerejší film, pokyvujeme hlavou nad vyprávěním o spálené vepřové. Tedy, jak už jsem před chvíli řekla, semeleme páté přes deváté.

Už jsme každá likvidovala druhý dortík, když se Věra na židli narovnala a vyhrkla: "Já mám dežavý!" "Proboha, co se ti stalo, kde tě to začalo bolet, a že jsi nikdy neřekla, že máš nějaký potíže," snažila se ji utišit Zuzana a pokračovala, aniž si všimla našeho uculování: "Já myslela, že tě jen bolí kolena, že jsi byla na operaci se žlučníkem, a ty ještě toto. Řekni, jak se to projevuje, mám známého chirurga, ušmikne to a budeš mít klid." Když se oprostila od hledání pomoci, rozhlédla se po našich tvářích a svůj řečnický projev zarazila. "Co je? Co se tak všechny uchechtáváte? Vy snad víte, co je Věře?" začala vyzvídat.

"Zuzano, měla bys občas přečíst něco více, než jen titulky v bulvárních novinách, který si čteš v metru lidem přes rameno," usadila ji Vlasta. "Hele, tak to zase ne, já čtu, abys věděla. Zrovna včera jsem si vzala letáky ze tří obchodů. To byste nevěřily, kolik je teď slev," odzbrojila nás. Ale nedalo jí to: "Věro, hernajs, tak co ti je?"  "Zuzano, nic mi není, jenom jsem na chvíli měla pocit, že jsem ten okamžik už někdy zažila," vysvětlila Věrka. "Ono je to popsané v různé literatuře, píše se to -déjà vu- a čte se to -déžavy-," vysvětlila Vlasta. Vyndala jsem mobil, vyhledalal tetičku Wiki a přečetla: "Déjà vu (francouzsky „již viděno“, vyslovováno [deʒa vy], často chybně jako „deža ví“) označuje v psychologii jev, kdy má člověk z ničeho nic intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého, viděného nebo slyšeného. "A tak, už chápu," usmála se Zuzana a pokračovala: "Ty jsi zahlédla nějakou známou, viď? Mně se to stalo nedávo, potkala jsem sousedku, kterou jsem viděla naposledy před měsícem, a klábosily jsme asi hodinu. Jako tenkrát. Řeknu vám, to bylo dežavý! Nejdůležitější ale je, že ti Věro nic není. Tohle se asi léčit nedá." Ještě chvíli jsme se překřikovaly, snažily jsem se Zuzaně vysvětlit, že když potká někoho, koho dlouho neviděla, tak je to obyčejné setkání.

Při odchodu z kavárny Zuzana vykřikla: "Hele, tamhleten chlap vypadá jako Brad Pitt, škoda, že jsem ho někde dříve nepotkala, takové dežavy by se mi moc líbilo." My tři zbývající zoufalkyně jsme oči obrátily k nebesům se slovy: "Zuzanina maminko, v klidu odpočívající na Olšanech, vyšli do mozku své dcery paprsek poznání, třeba se jí v hlavě rozsvítí." V Zuzaniných očích jsem zahlédla záblesk potměšilosti doprovázený posměšným úšklebkem a onen vyžadovaný blesk zasáhl můj mozek. Zuzana si z nás pěkně vystřelila. Nějak jsme zapomněly, že je to holka hodně vzdělaná a čtivá. "No, co tak na mě civíte? Snad jste si nemyslely, že nevím, co je to déjà vu. A mimochodem, když už s někým, tak ne s Bradem Pitem. Raději s Harrisonem Fordem," odtajnila svoje niterné choutky. S pozdravem a připomínkou na příští kavárnu odkráčela středem za svým Frantou.

 

Můj příběh přátelství
Hodnocení:
(4.7 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?