„Tebe měl táta vždycky víc rád a teď už to konečně vidí i ti, kteří říkali, že si to vymýšlím,“ zakřičela padesátiletá Táňa na svou sestru Sašu, když seděly u notáře, který je seznamoval se závětí jejich táty. V posledních letech byl jejich otec vážně nemocný, žil v domově seniorů a jeho dcery se rovným dílem dělily o peníze, které dostávaly z pronájmu jeho bytu. Saša žije nedaleko domova seniorů, tak tátu navštěvovala často a zařizovala vše, co potřeboval. Táňa bydlí v jiném městě, tak za ním jezdila přibližně jedenkrát za měsíc. Když zemřel, sestry zjistily, že otec napsal byt na Sašu. Druhé dceři zanechal nějaké peníze a jeden poměrně cenný obraz. Ovšem hodnota bytu byla samozřejmě výrazně vyšší.
„Táňa to bere jako zradu, tvrdí, že ji táta měl vždy méně rád než mě. Mně je ale jasné, že tatínek mi byt odkázal, protože jsem se o něj prostě víc starala. Já mu nakupovala, chodila jsem za ním dvakrát týdně, vozila jsem ho na výlety k řece. V posledních letech jeho života jsme si byli hodně blízcí, takže jsem se mu svěřila, že moje manželství spěje k rozvodu, že muž má známost. Je mi jasné, že mi ten byt dal, protože chtěl, ať od manžela můžu odejít, ať mám kam jít,“ vypráví Saša.
Jenže její sestra nyní rodinným příslušníkům a známým popisuje různé příběhy z minulosti, které podle ní dokladují, že mladší sestra byla vždy tatínkovou oblíbenkyní. „Já jako starší doma vždy makala a automaticky se předpokládalo, že vše udělám. Sašenka nemusela dělat nic. Já za to nemůžu, že žiju v jiné městě, kdybych bydlela blízko domova seniorů jako ona, taky bych za tátou chodila častěji. Ona toho jen využila, aby ho přesvědčila, ať jí nechá byt,“ tvrdí.
Mnoho lidí, kteří tyto dvě dámy znají, říká, že rivalita mezi nimi byla patrná už dávno dříve. Šlo o sestry, které se neustále poměřovaly, dohadovaly, soupeřily. Jenže nejde o nic výjimečného. Sourozenecké soupeření o lásku rodičů či prarodičů je naprosto běžný jev, který se mnohdy začíná projevovat už v momentě, kdy se v rodině, v níž býval jedináček, objeví další tvor. V očích jedináčka to často bývá nežádoucí vetřelec.
Došlo to tak daleko, že se někteří lidé radí s odborníky, jaký věkový rozdíl mezi dětmi je takzvaně ideální. Přesněji, kdy dítěti pořídit sourozence, aby na něj nežárlilo, aby se z něj stali parťáci a ne rivalové. Rad je na toto téma stejně hodně jako je nyní hodně psychologů a nejrůznějších vztahových poradců. Realita však nakonec bývá jiná. Často hodně drsná.
„Já pocházím ze čtyř sester, takže jsem coby nejstarší byla zvyklá se o mladší starat. Žily jsme na vesnici, často jsme běhaly venku a staraly se samy o sebe, protože naši pořád jen dřeli. Jasně, že jsme se občas hašteřily, ale v podstatě jsme držely pohromadě. Ale to co nyní vidím v rodině syna, je šokující,“ vypráví dvaašedesátiletá Blanka. „Když se narodil mladší chlapec, staršímu byly tři roky. Miminko štípal, viděla jsem, jak mu zakrývá nos rukou. Několikrát jsem viděla, jak kope do mámy, jak ji bil, když malého kojila,“ tvrdí. Když si o tom se snachou chtěla promluvit, ta jí řekla, že to je normální, že syn prostě žárlí na mladšího brášku. „Jenže to bylo až nebezpečné. Byl úplně hysterický, až zlý. Oni to však považovali za normální. Nyní jsou kluci větší, ale stále se hádají, věčně je jeden na druhého naštvaný. Když jeden něco dostane, druhý je okamžitě uražený, že to nemá taky a jejich nároky se stupňují. To my v dětství neznaly,“ míní Blanka.
Psycholog Alfred Adler použil pro takové případy slovní spojení princ sesazený z trůnu. Tím vystihuje pocity jedináčků, kteří dostali mladší sourozence a s nimi pocit, že už v rodině nejsou středobodem světa. Později přiznal, že vycházel z vlastní zkušenosti, protože se cítil být v rodině odstrčen poté, co se narodil mladší bráška.
„Žárlivost na sourozence je přirozená. U dětí se odehrává něco podobného jako u dospělých, kteří také často žárlí, ať už jde o žárlivost na partnera, na kamarádku, na kolegy z práce. Jde jen o to, že schopnost žárlivost unést se liší podle věku a podle osobnosti,“ uvedla psycholožka Lucie Šmahelová.
Psychologové označují za poměrně kritickou situaci, když dítě dostane sourozence ve dvou letech. To je doba, kdy je ještě hodně fixováno na matku a nedovede pochopit, že ta najednou svou pozornost poskytuje ještě někomu dalšímu. Zároveň je však dítě ještě malé na to, aby se mu to dalo vysvětlit. Paradoxně právě v této situaci si lidé často druhé dítě často pořizují, protože jim připadá ideální. Děti si budou rozumět, budou parťáky, budou přibližně stejně staré, tak budou mít podobné zájmy a výchova půjde lépe. To je všeobecně vžitá představa.
Velmi často na žárlivost mezi sourozenci doplácejí prarodiče. Ti jsou zoufalí, když vidí, že vztahy mezi milovanými vnoučaty nejsou dobré a nevědí, jak je řešit. „Mám příkaz vždy přinést stejné věci oběma vnoučatům. Jenže jedna vnučka si přála určitý hlavolam, druhá pořád mluvila o jakési panence. Když jsem každé koupila to, o čem jsem byla přesvědčena, že po tom touží, jedna rvala druhé z ruky hlavolam a druhá brečela, že chce panenku. Dcera mi k tomu poskytla dlouhou přednášku na téma sourozenecká rivalita. Já si ale myslím, že jde jen o důsledek toho, že se dnes dětem ve všem vyhovuje. A já ve snaze dělat vše správně už taky cvičím jako ony pískají,“ vypráví osmapadesátiletá Eva.
Rivalita mezi sourozenci má tisíce podob, od těch úsměvných až po velmi smutné, které mohou způsobit trable na celý život. Takže každý, kdo nic takového nezažil, by si měl se sourozencem potřást rukou a říct: Jsem rád, že tě mám. A je jedno, jestli jde o sourozence ve věku školním nebo ve věku důchodovém.
