Prožili jsme spolu krásné roky plné lásky, smíchu, krásných procházek a rodinných i společenských akcí s přáteli.
Vše se začalo hroutit v březnu v roce 2021, kdy manželovi diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Nejdříve to vypadalo nadějně, manžel byl připraven na operaci. Měl už hotová veškerá predoperační vyšetření a za dva dny měl být operován. Byli jsme v obrovské naději, že bude vše v pořádku, těšili jsme se na další společné roky.
Náhle však zazvonil telefon a manželovi sdělili, že se operovat nebude, že nejdříve zahájí léčbu chemoterapií. Podstoupil první tři cykly a cítil se dobře. Stále jsme prožívali moc pěkné období. A to přesto, že začal mít velké bolesti břicha a zad.
Dělala jsem uplně vše, abych Péťánkovi ulevila. Vařila jsem vývary, čaje a vše, na co měl chuť. Po čtvrté chemoterapii mu bylo hůř a hůř, ale snažil se bojovat a byl neskutečně silný. Po poslední chemoterapii, kdy měl jít na kontrolu, již nemohl vstát z postele.
Já jsem zoufalá šla za jeho onkologem a řekla, co se děje - že manžel i zvrací, má strašné bolesti a nafouklé břicho. Doporučil mi přivoláni záchranky. Přijeli, Péťankovi jsem zbalila věci a při loučení u sanitky jsem mu říkala, že si zavoláme. Ještě ten večer jsme spolu mluvili po telefonu, protože Covid-19 mi znemožnil návštěvu v nemocnici. Péťanek byl stabilizován, museli ho operovat a dát vývod.
Přišel pátek osm hodin ráno - na to nikdy nezapomenu. Péťánek mi volal celý štastný a veselý, že se mu ulevilo a je mu dobře. Děkoval mi za záchranu a těšil se na to, až budeme zase spolu a půjdem spolu na pivo. Bylo to pro mě to nejkrásnější v posledních těžkých dnech, co jsem si mohla přát. Zase budeme s miláčkem spolu a vše zvládneme.
Po pár hodinách štěstí a naděje se mi svět hroutil. Zavolal mi lékař z ARO, že se stav po operaci zhoršil, Péťánka museli znovu otevřít a je v kritickém stavu. A ať se připravím na nejhorší. Nechápala jsem telefonát - vždyť jsem s miláčkem před pár hodinami mluvila a vypadalo vše v pořádku. Bohužel mi za pět minut opět volal lékař, že začaly selhávat orgány včetně srdíčka, které měl nemocné, a nešlo už nic dělat.
Nemusím asi popisovat, jak mi bylo. Nechtěla jsem tomu uvěřit a přála si, aby to byl sen. Chtělo se mi umřít spolu s mým miláčkem.
Stále dokola si říkám: proč zrovna on, který byl milující manžel, tatínek naší 27leté dcery, úžasný kamarád, kolega, syn, strejda a člověk, kterého měli všichni moc rádi pro jeho veselou a laskavou povahu. Při jeho odchodu plakali i tvrdí chlapi.
Pro mě je nenahraditelný. Byla jsem pro něho i po třiceti letech tou nejkrásnější a nejmilovanější. Za víkend jsem s ním prožila tolik, kolik toho nèkteré ženy nezažijí celý život. Tak strašně moc mi chybí, že jsou dny, kdy se mi nechce žít a nic nemá smysl. Snažím se zvednout a být silná pro dceru, mé rodiče a spoustu lidí, kteří jsou mou oporou a drží mě.
Moc to bolí, ale čas prý vše zmírní. Věřím tomu a přeji vám všem, kteři jste se ocitli v takové těžké situaci, aby bolest byla časem mírnější...
Michaela (psáno pro neziskový portál vdovyvdovam.cz ve věku 50 let v lednu 2022)
