První měsíc roku připadal Martě nekonečně dlouhý. Měly na tom podíl jak události v rodině, tak i všude prosakující covidová omezení. A také dlouhé tmavé noci a a krátké dny s téměř nepřetržitě zachmuřenou oblohou. Mírným oživením byly jen dny se sněhovým popraškem. Ty by se však daly spočítat na prstech jedné ruky. A tak jediným spolehlivým sluníčkem pro celou rodinu byl malý Daniel, který se měl čile k světu a každého uměl potěšit svým roztomilým úsměvem. I Martina firma se po novém roce rozjížděla pomalu. Poptávka po službách byla abnormálně nízká, klesla hluboko pod úroveň ledna loňského roku. Při zajišťování služeb bylo třeba neustále improvizovat. Ze dne na den se měnilo složení pracovních skupin, protože každý den zůstal někdo další doma na neschopence s covidem nebo v karanténě. Častěji se objevovaly i závady na používaných strojích a zařízeních, zřejmě způsobené zanedbanou údržbou. Proto všichni uvítali, když se Petr po delší nepřítomnosti vrátil do práce a začal důsledně dohlížet na to, aby se věci co nejdříve vrátily do těch správných kolejí. První kontrola stavu úklidových strojů mu skoro vyrazila dech. Zjistil, že všechny stroje jsou zašlé a špinavé a dva z nich vůbec nefungují. V době jeho nepřítomnosti ho měli zastupovat dva kolegové. Na dotaz, proč jsou všechna zařízení v tak zoufalém stavu, jen bezradně krčili rameny. Žádné informace z nich nedostal. A protože neměl rád zbytečné řeči, tak se rychle vzpamatoval z nepříjemného šoku a pustil se do práce. Kdesi v hlavě mu však blikala kontrolka, signalizující, že se někde stala chyba.
Uprostřed týdne se Martě podařilo vytáhnout Petra na pracovní oběd. Sice trochu mumlal, protože se musel umýt a převléknout z montérek, ale hlad byl silnější. Restaurace byla poloprázdná, u stolů seděli jednotlivě jen tři lidé. Marta s Petrem si vybrali klidný kout a byli brzy obslouženi. Vařili tady solidní polední menu. Chvíli jedli beze slova, ale postupně se začali bavit. Jak jinak než o práci.
“Jsem ráda, že ti chutná. Dnes vypadáš už trochu klidněji než v pondělí. “ začala Marta nevinně a zdaleka. Potřebovala vědět, jak to dnes na údržbě zvládají.
“Bylo to lepší, než jsem čekal. Maso bylo měkké a dobře okořeněné, pochutnal jsem si. Ale ty asi chceš spíš slyšet něco jiného…”
“Samozřejmě chci vědět, jak jste se v údržbě posunuli. V pondělí jsem registrovala spíš nadávky než smysluplé informace.” upřesnila své záměry Marta.
“Připadalo mně to, jakoby se na čištění strojů a pravidelnou drobnou údržbu všichni úplně vykašlali. Asi večer jen hodili stroj do garáže a zavřeli vrata. Žádné mytí, žádná kontrola. Jen rychle pryč. A navíc zmizelo i šest kanystrů chemikálií ze skladu. Prostě se vypařily. Nikdo neví kdy a jak. A nikdo se za to necítí zodpovědný.”
“A co s tím budeš dělat?”
“Od pondělí jsem zaměstnával v dílně každou volnou ruku. Dispečerka mi tam poslala všechny, co neměli práci venku. Stroje jsou umyté a zkontrolované, dnes jsou čtyři už venku. Jeden nefunkční je opravený, druhý zatím rozebraný. Tam se čeká na nějakou součástku. Tři chlapi ještě zametají v dílnách a na dvoře. Ale to podstatné už jsme zvládli. A to, co nezvládáme, to nahlásím své nadřízené.” řekl Petr s trochou ironie v hlase a podíval se s úsměvem na Martu.
“To se dalo čekat, že na mě nezapomeneš. Takže kanystry nenávratně a beze stopy zmizely a nikdo nic neví. Kdo všechno se k nim mohl dostat?”
“Jen Marek, který mě zastupoval v prosinci, a pak Pavel, ten mě zastupoval v lednu. Oba si klíče od skladu přebírali každé ráno od dispečerky a před odchodem je zase vraceli. A z ruky by je dávat neměli. A navíc mi jednohlasně potvrdili, že o chybějících kanystrech se dozvěděli až ode mě. Vlastně jsem si toho všimnul až já, když jsem šel pro něco do skladu. Ty kanystry bývaly vyrovnané na regálu hned za dveřmi. A dodatečně jsem si jejich úbytek ověřil porovnáním stavu na skladě s výdejkami.”
“Celou dobu jsem žila v tom, že jsi Pavla vychovával jako svého zástupce. Někdy koncem prázdnin jsme to spolu probírali naposledy. To jsem nabyla dojmu, že je Pavel schopný tě plně zastupovat.”
“Taky jsem měl ten dojem. Ale místo toho mě v prosinci nakazil covidem a pak jsme byli doma oba. A z nouze musel zastupovat Marek. Ten, jak je vidět, to nezvládl.”
“U Marka bych to pochopila. Ale Pavel se do práce po novém roce vrátil, binec v garážích mu byl ukradený a žádnou ztrátu kanystrů nehlásil.” zrekapitulova situaci nemilosrdně Marta.
“Tak škodu rozdělíme na třetiny a každému z nás ji strhneš z platu.” navrhl Petr.
“K tomu by stejně došlo. Ale byla bych ráda, abys to s Markem a Pavlem ještě pořádně probral. Nejde jen o ty peníze, ale i o to, aby pochopili, kde se stala chyba a jak to příště dělat jinak. A aby na sebe vzali zodpovědnost.”
Petr se zamračil. Moc se mu to nelíbilo, radši by něco udělal rukama, než diskutoval s kolegy. Ale akceptoval to. Dokonce beze slova.
“To, co se teď stalo, mě přimělo přemýšlet i o svém zástupci či nástupci. Zatím jsem své zastupování vždycky nějak provizorně vyřešila, ale stejně jsem byla vždycky jako na trní. Na dovolené jsem spoustu času strávila přemýšlením o tom, co se děje ve firmě. A v poslední době i připojováním se do firemní sítě, abych získala potřebné informace. Někdy bych chtěla hodit starosti o firmu na pár dní úplně za hlavu! Vymazat ji aspoň dočasně z myšlenek a pořádně si odpočinout. A tak jsem včera zavolala jedné šikovné studentce, která u nás občas pracuje na dohodu. Letos končí bakaláře a chtěla bych jí navrhnout, zda by u nás nechtěla pracovat jako moje asistentka. Naznačila jsem jí to v telefonu a na příští pondělí jsme si domluvily schůzku. Je to prostě pokus. Třeba vyjde. A když ne, musím vymyslet něco jiného. Důchodový věk se blíží nám oběma a měli bychom přemýšlet o tom, co bude s firmou za pár let.”
Petr se na ni překvapeně podíval. O odchodu do důchodu zatím Marta nikdy nemluvila.
“Pochopila jsem, že moje děti si jdou jinými cestami. A já ve firmě nebudu strašit na věky. Je čas vážně přemýšlet o tom, co bude dál. Třeba budu muset časem firmu prodat.” dodala ještě Marta a myslela to opravdu vážně.
“To jsem netušil, že se ti hlavou honí zrovna takové věci.”
“Zatím jsem firmu vždy nějak udržela. Problémy se vyřešily, situace se uklidnila a pokračovalo se dál. Ale do nekonečna to nepůjde.”
“Tobě něco je?” reagoval Petr starostlivě.
“Ne, ale každý rok jsem o něco starší, problémy přibývají a síly zase ubývají. A k tomu musím přidat pocit, že jsem si vlastně nic neužila. Ani spolu jsme si toho moc neužili. Neměli jsme ani celé dva týdny společné dovolené.” reagovala Marta rezolutně.
“Ty bys chtěla jet do těch lázní, viď?”
“To taky a chtěla bych tam jet s tebou. A být chvíli bez starostí, že se něco zase ve firmě semele.” odpověděla bez vytáček.
“Tak až se to zase ve firmě trochu usadí, tak prostě pojedeme. Ty určitě něco vhodného najdeš.” konstatoval rezignovaně Petr.
Marta byla ráda, že si během oběda mohli v klidu promluvit. Pochopila, že svými úvahami o budoucnosti firmy Petra dost překvapila. Ale někdy se na budoucnost myslet musí. Brala to jako drobný krok správným směrem. A Petrův souhlas s jarní dovolenou v lázních jako takovou malou třešničku na dortu, který ještě nedostala.
Následující dny byly nečekaně teplé a slunečné. Na únor nezvyklé počasí ji donutilo odejít dřív z práce a trávit více času venku. Postupně zkontrolovala jak zahradu u domu, tak i zahradu i chaty. Stříhat stromy letos není třeba a všechno, co se předčasně dere ven ze země, by radši zastrčila zpět. Zima cestou do nížin zůstala stát kdesi na půl cesty a nikdo netuší, kdy a zda vůbec ještě dorazí. Na práci na zahradě to ještě rozhodně není, ale polní i lesní cesty pěkně vyschly a přímo lákají na nějaký výšlap. I proto Petrovi před víkendem navrhla, aby si udělali malý výlet. Jen tak pro radost. Můžou zajet třeba někam do Podkrkonoší. Není to daleko a je tam plno zajímavých míst s krásnými výhledy do krajiny. Fotoaparáty samozřejmě vezmou s sebou!
V sobotu je ranní slunce doslova vytáhlo z postele a nastartovalo. Po vydatnější snídani si vzali jen pár nejnutnějších věcí a téměř neslyšně vyklouzli z domu. Jediným zvukem, který narušil ranní ticho, bylo odjíždějící auto. Na silnicích panoval klid víkendového rána. Po půlhodině projeli Hořicemi, vystoupali na Hořický Chlum a sjeli do Lázní Bělohrad. Měli v plánu se dostat na Krkonošskou vyhlídku. V prvotním nadšení sice chtěli zaparkovat auto ve městě a vydat se pěšky po modré turistické značce, ale nakonec se rozhodli popojet autem až do Bukoviny u Pecky. Tam nechali auto a od místního hřbitova začali stoupat do kopce. Prudké stoupání je zmáhalo, ale svěží vzduch a výhledy do okolní krajiny je povzbuzovaly. Na vrcholu ve výšce 532 metrů je čekala dřevěná rozhledna podobná mysliveckému posedu. A krásný kruhový výhled do všech stran: na zasněžené Krkonoše, Ještěd, Kozákov, Kunětickou horu, Trosky, Prachovské skály, Novou Paku, Rýchory či Zvičinu. Viditelnost byla vynikající. Ta dokonalá nádhera přírody je na hodnou chvíli ohromila. A pak si na dřevěném stole rozložili své fotografické vybavení a fotili jako o život. Vyhlídku opustili až po poledni, kdy sem přišla větší skupina turistů. Sjeli zpět do Bělohradu a zastavili se v restauraci na oběd. Marta měla v plánu ještě procházku lázeňským městem, přilehlou Bažantnicí a výstup na romantické návrší Byšičky kousek za městem. Ale nakonec se spokojili jen s výhledem na Byšičky z okraje Bažantnice. Marta vnímala, že je Petr unavený a už ztrácí zájem něco dalšího objevovat a obdivovat. Cestou zpět ji dokonce nechal řídit a v autě podřimoval.
Doma je překvapil nezvyklý klid a příjemná vůně, která se linula z kuchyně. Tam také byla celá mladá rodina. Lenka s Danielem v šátku a Sofie vyráběly na kuchyňském ostrůvku malé vázané koláčky. A Martin čaroval u sporáku s polévkou. Zbytky červené řepy na kuchyňské desce signalizovaly, že se v hrnci vaří boršč. Petr nahlédl do hrnce, ochutnal polévku a na chvíli radostně ožil. Brzy ale odešel nahoru s tím, že si jde stáhnout fotky. Marta pomohla s vázáním koláčů a přitom se svěřovala Lence se svými obavami o Petra. Jeho nezvyklá, častá a rychle nastupující únava ji zneklidňovala. Petr byl vždycky houževnatý a vytrvalý, těžká práce či nějaký ten kopeček navíc byly pro něj radostnou výzvou. To spíš Marta se musela v duchu přemlouvat, aby jeho tempu stačila. Koláče už byly v troubě, ale ony k žádnému rozumnému závěru nedošly. Když se Marta konečně dostala nahoru do podkroví, viděla, že Petr usnul na pohovce. Až ji z toho zamrazilo. Tohle nebude jen běžná únava. Pokud se to nezlepší, bude třeba to nějak řešit.
