Cesta
Tisíce za noci padá hvězd,
tisíce na nebi umírá sluncí
a včera večer spadla jedna.
Prochodil jsem město křížem krážem,
chudičké neony mi svítily na cestu
a za mostem se táhly do daleka
voňavé stíny tlejícího listí.
V parku krouží listí kaštanů
a na lavičce svítí srdce,
protknuté šípem.
Botanická zahrada je loukou asfodelů,
jen řeka Lethe ztratila se kdoví kam.
A proto nemohu zapomenout.
Po cestě plné kamení stoupám na Golgathu.
Kříž vzpomínek mne sráží na kolena.
V altánku vzdychají prkna a milenci.
Kolem staletého stromu usíná lavička.
Vdechuji syrový ozón opadalých stromů,
syrovou vůni zapovězené lásky.
Ještě chvíli mě líbej!
Tvé bílé tělo září jak diamant
ztracený v trávě.
Na ňadrech se černá uschlé jehličí.
Směješ se v bolesti,
která vytryskla ke hvězdám,
směješ se,
protože se stydíš plakat.
Ale nakonec to nevydržíš
a stejně se rozpláčeš.
Malý uzlíček lásky
schoulený pod hvězdami.
Kolem je nebe, poseté perlami
a dole svítí město.
Malý pokojík
se sluncem v rozzářených očích.
To město se zvony a chrámy
A s domkem, přilepeným pod tovární zdí.
Vedle mne muž s koštětem
smetá spadané uschlé listí,
je šťastný, zpívá si.
A kolem mne umírá tisíce hvězd.
V altánku sténají prkna
a hlasy milenců uvnitř.
Možná, že pomůže,
když se pomodlím v pološeru spících kostelů.
Starý farář už mne nebude vyhazovat.
Položí mi ruku na rozpálené čelo a řekne -
Miluj a odpouštěj!
Pane faráři,
jsme oba staří blázni.
Oba věříme v iluzorní věc.
Vy v Boha a já v Lásku.
Raději si to necháme pro sebe,
aby se nám nikdo nevysmál.
Je noc
a cesta nazpátek
je vždycky smutná.
Tak prochodil jsem město
křížem krážem.
I parkem prošel jsem.
Syrový ozón sed mi na duši,
jak kámen.
Varhanní koncert přestal právě hrát.
V přírodním kině hrají fantastický film.
Sedl jsem si nahoru.
Dole seděla Ona a plakala.
Odcházím a ona mává bílým šátkem.
Lavička s křížem září do noci
a park je ještě smutnější,
než býval dřív.
Přešel jsem most,
chudičké neony mi posvítily na cestu
a město,
to velké špinavé město,
se mi smálo.
