Ten pozdrav -
až budeš míjet na vlně jiskřící kýžený mys –
buď poselstvím přátelské něhy.
Stephane Mallarmé
Jednou večer jsem seděl na břehu Porečské Lanterny kousek od majáku a koukal se na slunce, které zapadalo někde na druhé straně Benátského zálivu. Zlatavý sluneční pás se postupně rozeběhl od obzoru až k samému konci poloostrova a já jsem měl při tom docela zvláštní pocity.
Věčná, jednotvárná hra vln, které vznikají daleko v moři, aby se po nějakém čase rozbily o pobřežní útesy, působila na mne pokaždé neobyčejným dojmem. A asi nejen na mne. Nebyl jsem při tom večerním posezení na konci Lanterny pochopitelně sám. Několik lidí, posedávajících u stolků malé kavárničky pod majákem při istrijském Teranu, nebo při vynikajícím sladoledu, stejně, jako moje žena, otočilo své židle a sledovalo se zájmem celé to nádherné představení, režírované věčně se opakujícím časem.
Ale zároveň jsem si uvědomil, že zatímco vlny, běžící odněkud zdáli, se rozplývají a umírají na pobřeží s příjemným a uklidňujícím zvukem příboje, nekonečně věčné moře, které je zrodilo, je v neustálém pohybu, v neustálém neklidu. V neklidu, který však postrádá jakoukoli známku chaosu. V neklidu, který má svůj neměnný řád a který v člověku vyvolává příjemné pocity, bezpečí a klid duše. Vtíravý nepokoj, špatná nálada, problémy, to vše najednou mizí a rozplývá se v šumění vln a vlnění moře.
Čas popošel a zlatavá stopa zapadajícího slunce se postupně zkracuje, aby zamířila zpátky tam, odkud se zrodila. Tam, kde tuším, že leží italské Benátky. Při pohledu na západ slunce jsem si však ani nevšiml, že moje sklínka Teranu je docela prázdná. V takové příjemné večerní chvíli by byla úplná škoda nedat si ještě jednu.
Večerní představení na porečské Lanterně
Slunce a stín
Eufrasiova bazilika, Poreč, 6. století
mozaika hlavní apsidy