Každý z nás se cítí tím, co je. Narodili jsme se jako lidé. Jsme každý originál na světě, ale kdo sakra doopravdy vlastně jsme? Cítíme se každý z nás tak, jak bychom chtěli? Jako Člověk? Není to tak, protože vlastně sami nevíme, kdo vlastně jsme, a někdy se i proto tak chováme. Nevyznáme se sami v sobě. Ale vezměte si příkladně takový běžný den…
Ráno se probudíte, a řeknete si… No, spal jsem jako dudek. Vyskočíte z postele čilý jak ta rybka, a letíte do práce jako splašený kůň. V práci dřete jako vůl, až se z vás kouří. V poledne dostanete hlad jako vlk, a po obědě místo práce byste spali jak ten medvěd. Ale musíte vydržet, protože nadřízený je někdy pyšný jako páv, řve na vás jak tur, a to by nám neprošlo. Takže jste raději ticho jak ta myška.
Konečně padla. Při cestě domů jedete MHD, kde je lidí jako much, a vystoupíte třeba u obchodního centra, kde si nakoupíte domů. Šmejdíte vozíkem po obchodě jak fretka, a na některé ceny koukáte jak vejr. Hlídáte si peněženku, neboť se může najít někdo, kdo krade jako straka. Blížíte se ke kase, a někdy se třesete jak ten ratlík, kolik to bude stát. Někdy ta cena je tak velká, že na ten display na kase koukáte jak tele na nová vrata. Prodavačka za kasou je drzá jak sto opic, a po zaplacení máte pocit, že jste zas chudí jak kostelní myš.
Přijdete domu unaveni ze všeho jak ten mezek, a doma místo toho, abyste odpočívali, makáte nadále jako ďas. Úklid, přichystání večeře, až vyčerpáním padnete do křesla unaveni jako kotě. Kór, když protějšek třeba na vás kouká jako sůva z nudlí, a v ničem vám nepomůže. V hlavě plno myšlenek na to, co zítra, co udělat, a na televizi koukáte jak husa do flašky. Všude samý koronavirus, až se vám z toho chce brečet jak ta želva, jak je to medializované. Do pelíšku jdete s předsevzetím, že zítra se už nebudete honit jak ta nadmutá koza, a troška v tom elánu, hlavně po ránu, zpomalíte. Unaveni se zavrtáte do pelíšku jako krtek, a jste šťastni jak ta blecha, že už je padla. Zavřete oči a za chvíli spíte jak ten dudek.
No, a když se to podaří, může se vám zdát třeba o tom, jak jdete za štěstím jak slepice po flusu, s protějškem jste jak dvě hrdličky, a nepřestanete o tom snít, dokud vás zas opět ráno neprobudí budík. Koukáte na něj jak vyoraná myš, jdete se umýt, a v zrcadle z toho všeho máte vlasy jako rorejs. Dáte se do kupy, a mažete opět do práce jak blesk, neboť potřebujete korunky jak koza drbání.
Sakra, živote, tohle je to, pro co jsme se narodili? Naštvu se, zmydlím tě jak financ kozu, dokud mi neřekneš 6 čísel do sportky, co se vylosují za týden. Budu si žít jak prase v žitě, a přemýšlet, kdo vlastně jsem. Chameleon, co mění barvu, jak se to hodí? To asi ne, to by smrdělo politikou…