Každý člověk si k narozeninám přeje dostat dárek, já nejsem výjimka. Můj den nastal v pátek 14. 1. 22. Nejsem zastáncem opulentních oslav, taky co slavit, s šestkou a devítkou na krku to zase bude o trochu horší, ale pryč s nářkem. Ten den jsem ráno měla kontrolu na kardiologii, bála jsem se, aby se mé neduhy nezhoršily. A víte, co? Zůstaly stejné jako před dvěma lety, možná se někdo pousměje, ale já měla opravdu radost. Na oběd se objednala dcera, přinesla kytku a dárek, dostala za to čínu od Vietnamců z předešlého dne, ale chutnalo jí, opravdu.
Páteční dopoledne se, co se týká počasí, povedlo. Místo lednových mrazů bylo venku březnové jaro, a tak, když dcera odjela zpátky do práce, dostala jsem nápad. A jaký já můžu dostat nápad, když je venku skoro jaro? Ano, musíme ven do přírody, nechtěla jsem někam daleko, takže vyhrála naše další srdcovka, a hádáte správně, byla to Milada. Než jsme opustili město, začaly se pomalu kupit mraky, ale pro nás to rozhodně není překážka. Jezero nás přivítalo modrou hladinou, kde se spokojeně kolébaly houfy vodního ptactva. Spolehlivě mohu mluvit jen o kachnách, ostatní byli dost daleko od břehu. Jako vždy, stejný nápad měli i jiní lidé, nikdo nikomu nevadil, potkali jsme i několik pejsků, dva labradoři byli evidentně otužilci. Vadou na kráse byl jen dost studený vítr, ale dvě hodinky uběhly jako voda, foťák fungoval jako vždy dobře. Předpověď nelhala a mraky narůstaly do obřích rozměrů.
Myslím, že lepší dárek k narozeninám jsem si nemohla přát. Zvu vás tedy na malou procházku kolem Milady, třeba vás potěší lednové obrázky, příroda se sice jako v lednu nechová, ale snad nám to ještě předvede. Přeji všem zdraví a štěstí po celý rok 2022.
