Dnešní otázka dne "Vzpomínáte na svou první platební kartu?" mě inspirovala k napsání tohoto příspěvku. Odjakživa jsem se o finanční záležitosti naší rodiny vždy starala já. Mám ekonomické vzdělání, manžel je strojař, taky se mu nepletu do jeho vrtání a řezání.
Nedávno mi moje dobrá kamarádka poradila, že v našem věku je lepší mít pro každého z manželů samostatné konto a samostatnou platební kartu. Proto jsme navštívili naši pobočku ČS, kde nám byly vystaveny dvě platební karty a k nim přiděleny dva piny. Dva dny jsem se je učila nazpaměť.
Přišel čas je vyzkoušet. Jela jsem na pravidelnou kontrolu ke své zubařce do vedlejšího města Hulína. V autobuse jsem si karty přepočítala a rozhodla jsem, že z jedné zaplatím za případný zubařský zákrok, a druhou zaplatím nákup v marketu. Vystoupila jsem na zastávce před místní pobočkou ČS a napadlo mě, že bude lepší mít pro paní doktorku hotovost. Otevřu peněženku a k mému úžasu tam byla karta jen jedna. Protože někdy rychleji jednám, než myslím, šla jsem nahlásit ztrátu a zablokování své karty. Když jsem si chtěla otřít opocené čelo z té hrůzy, zjistila jsem, že karta je v kapse pod kapesnikem. Vrátila jsem se k přepážce zablokování zrušit. Ale nešlo to. Co je jednou zablokováno, nejde, z fleku, jednoduše odblokovat.
To nevadí, vyberu z té druhé, řekla jsem si. Tak zarputile jsem vyťukávala pin z té první nepoužitelné, že jsem zablokovala i tu druhou. Zůstala jsem v cizím městě téměř bez finančních prostředků. Naštěstí jsem u paní zubařky nic neplatila, a v peněžence mi zbývalo asi 18 Kč, takže jsem nemusela zpátky těch 12km šlapat pěšky.
Dlouho jsem pak v naší pobočce vysvětlovala, co jsem to vlastně s kartami provedla. Odblokování platební karty zablokované v jiném městě trvá dva týdny. Děvčatům za přepážkou chvilku trvalo, než pochopily, co jsem provedla a co po nich žádám. Jednu výhodu to ale mělo, od té doby se na mě, už ode dveří, tak hezky usmívají.