Zkušenost s panem Kérkou, popsaná v prvém díle mého povídání, mě sice od golfu neodradila, ale mocně na mě zapůsobila. Rozhodla jsem se totiž, že další trénink s trenérem bude pod mojí, nikoli jeho taktovkou! Studovala jsem různá videa a příručky a sestavovala si plán tréninků. Informací byla spousta. Snažila jsem se je roztřídit, abych mohla před každým tréninkem určit, co se bude trénovat a jak dlouho. Jsem systematická, a toho jsem se držela. Výuku pravidel jsem hned z tréninků vyloučila. To přeci zvládnu sama doma v teple. Měla jsem zkušenost, že při vlastním tréninku trenér jen posedává a občas pronese "rameno dolů!". Za to už platit nebudu, to si můžu zkoušet také sama.
Co ale neumím, je strategie pohybu na hřišti! To mi musí předat zkušený mazák! Ano, s příštím trenérem půjdu na hřiště a on mi tam řekne všechny ty triky! Odkud a kam mířit... jakou silou se do "toho" opřít, kterou hůl si vzít. Zkrátka, zasvětí mě do golfových tajemství. Trenéra jsem vybírala pečlivě podle osobních referencí. Chtěla jsem někoho, kdo v golfu něčeho dosáhl a neřeší problémy "mužské menopauzy". Vybrala jsem dobře! Bývalý mistr republiky, neuvěřitelně fajnový chlapík, srdcem i tělem oddaný golfista.
Na hřiště jsme i přes jeho brblání vyrazili na konci března. Že prý bych mu nejprve měla ukázat, jak hraju, a že si pak řekneme, co dál. "Ne, ne, ne", pomyslela jsem si. "Žádné poposedávání se už konat nebude. Půjdeme hezky na hřiště si říci o strategii. To je užitečnější." Proč trenér brblal, mi došlo po deseti minutách. Byla ukrutná zima. A ukrutný vítr. Trenér mě s tváří pokerového hráče postavil na první odpaliště a říká: "Tak, tady je to na pět ran. První dej trochu vlevo, trochu se do toho opři, ideální je stodvacet metrů, ať neskončíš v bunkeru (to je písek, odkud se špatně hraje). Potom to vezmi želízkem (to je typ golfové hole) kolem devadesáti metrů trochu doprava, pak ještě jednou zkraje ferveje a jsi skoro u jamky. Opatrně k ní dočipuj, jamka je nakloněná. Finální, hezký pat a jsi tam."
Rozmáchla jsem se.... "Blom", ozvalo se a můj míček zapadl do trávy asi pět metrů ode mě. "Nevadí, mázni to tam znovu", kouká na mě trenér. "Bloom", a míček skončil o dva metry dál než ten první. Trápila jsem se do třetí jamky (z osmnácti). Pak trenér převzal vedení naší skupiny a zavelel k odchodu.
Trénovali jsme spolu celé léto. A mně to vůbec nešlo. Nebyla jsem schopná udělat, co po mně chce. Byli jsme z toho oba zoufalí. Když jsem k němu šla naposledy a znovu jsme zkoušeli polapit to "cosi", začaly mi téct slzy beznaděje. Byl to okamžik, kdy jsem se smířila s tím, že golf prostě odmítnul ruku, kterou jsem mu podávala ke hře. Chtěla jsem už jen uctivě odložit hůl u vstupní brány a odkráčet s tím, že snad někdy, snad jako něčí nehrající doprovod...
Když trenér zahlédl moje koulející se slzy, jeho golfové srdce hned vědělo, co se děje. Zastavil mě, vzal moji hůl do ruky a zapálil si cigárko (stará škola). Pomalu jezdil hlavou hole dole po trávě a dlouze se na mě podíval. "Hele děvče", řekl. "Vybreč se. Pořádně se vybreč. Golf je pekelná hra. A dává zabrat. Ale ty, děvče, ty to nesmíš vzdát! Ty na to máš! Říkám ti, máš na to!" Popotáhl z cigárka, "Teď si běž umejt obličej, máme ještě deset minut."
V tréninku už jsme po skončení léta pokračovat nemohli, to je jiný příběh. A není moc veselý a s golfem nemá nic společného. Ale ještě před tím se mi podařil zázračný kousek: vytáhla jsem trenéra na hřiště, že bude také hrát (oni při tréninku jen dozírají na žáky a opravují je). Páni, jemu ty míčky lítaly! Elegantní nápřah, bleskurychlý prošvih a míček byl milión metrů daleko.
Na tohoto mého učitele (to nebyl lecjaký trenér) nejde zapomenout, to by byl golfový hřích. Když zakládal hůl za míček, zamumlal vesele přes cigaretu v ústech: "Leť, kelevejko, leť." Bác! A bylo to! Letěla. A já se zvednutou hlavou sledovala, jak kelevejka zmizela. Na mou duši, na psí uši. Já vážně viděla, že kelevejka umí lítat... (pro zvědavce: Kelevejka, je golfový míček značky Callaway).
Kdykoli mi docházejí síly nebo mě ukrutně bolí nějaký sval nebo kloub nebo šlacha, anebo utrpím další z četných proher, anebo jsem "jen" nesmírně unavená a vyčerpaná, ozve se učitelův hlas: "Ale ty, děvče, ty to nesmíš vzdát! Ty na to máš! Říkám ti, máš na to!"
Proč by mi lhal?
