Název oblíbeného filmu Musíme si pomáhat někteří lidé převádějí do běžných životních situací s obdivuhodnou urputností.
Doba, kdy se stalo běžné veškerou činnost prezentovat na sociálních sítích a přeposílat si fotografie, ze všeho, co jsem zažili, těmto pachatelům dobra přeje. Dobro je pro ně spojeno s tím, že je o něm třeba dát vědět. Jistý obyvatel jednoho z domovů s pečovatelskou službou v Praze to nedávno pocítil a takto o tom vypráví: „Několikrát mě v obchodě oslovila cizí paní. Byla milá, vyptávala se mě, kde a jak žiju, že prý mě často potkává, že je prý obdivuhodné, že se v tak vysokém věku o sebe umím sám postarat. Zajímala se, kolik mi je let. Řekl jsem pravdu, že devadesát, že si zakládám na tom, že si můžu sám nakoupit, projít se, že žiju v domově s pečovatelskou službou a že tam využívám jen určité služby, abych byl co nejdéle samostatný, dokud to půjde. Bral jsem to jako přátelské popovídání, ovšem za pár dnů mi volali z recepce, že tam mám návštěvu. Ta paní mi přinesla štrůdl a jakousi háčkovanou dečku. Za týden tam byla znova, že bychom mohli zorganizovat posezení pro ostatní obyvatele, že napeče, že nám bude povídat o cestování. No, my tam moc komunitně nežijeme a já rozhodně nejsem typ, který by něco organizoval. Mám rád klid a začala mi připadat divná.“
Odmítl, ale po pár dnech na něj paní čekala před domovem. Připojila se k němu, chytila ho za paži a udělala si s ním selfie. „Ptal jsem se, proč se se mnou fotí. Říkala, že si to dá na svůj facebook. Řekl jsem, že nechci, aby se se mnou fotila a řekl jsem na recepci, ať tu paní nepouštějí dovnitř. Pak jsem se dozvěděl, že obtěžovala i další lidi. Prý má nějakou podivnou nadaci, zveřejňuje fotky se starými lidmi a tvrdí, že nám pomáhá. Možná to myslí dobře, nevím, ale bylo to celé divné,“ dodává.
Hranice mezi pácháním doba a obtěžováním bývá velmi tenká.
„Nejhorší je, když někdo roztrubuje do okolí, že pomáhá. Je jedno, jestli jde o pomoc seniorům nebo dětem, ale vždy, když vidím, že nějaký dárce či dobrovolník podmiňuje svou prací tím, že si dělá fotky a neustále svou činnost prezentuje, jsem obezřetná,“ říká terapeutka Jana Novotná, která pracovala v různých domovech pro seniory.
Bohužel, někteří lidé mají pocit, že když jejich dobrý skutek nebude náležitě prezentován, chválen a opěvován, jako by o dobrý skutek nešlo, čímž se tak trochu vytrácí původní význam nezištné pomoci.
Podobné chyby dělají i lidé, kteří šíří dobré rady. Ti, kteří používají věty typu: dělám to pro tebe, myslím to dobře, musíš, nesmíš…
Psychologové se shodují, že lidé, kteří chtějí někomu pomáhat či radit, by si v první řadě měli zjistit, zda o to dotyčný má zájem. A je problém, když nepoznají, že ne. Pokud jsou s radou či pomocí odmítnuti, neměli by se urazit. Pokud se urazí, je to známka toho, že jim až tak moc o nezištnou pomoc nejde, ale spíše se snaží prosadit svůj názor, pocit, že něco vědí lépe, že něčemu více rozumějí.
Jednou z častých chyb těchto pachatelů dobra je i takzvané vciťování se. Jde o lidi, kteří používají věty: vím, jak se cítíš, chápu tě, já to znám… Když takové věty slyšíme, pozor, jde o typické pachatele dobra, kteří se cítí být povoláni k tomu, soudit ostatní podle svých zkušeností a názorů. Jenže každý člověk je jiný, je v jiné situaci a jinak ji vnímá. Věta ‚vím, jak se cítíš‘ je tedy naprosto zbytečná.
Pachateli dobra bývají lidé různého věku, různého společenského postavení. Může jim být sedmnáctiletá slečna, která terorizuje rodinu tím, že každému příbuznému neustále vysvětluje, že požití kousku masa je vražda a sama vyžaduje, aby ostatní jedli jen zeleninu a luštěniny. Myslí to dobře, nepochybně, jen s tím časem začne být nesnesitelná. Může jim být naopak i sedmdesátiletá dáma, která svému vnukovi neustále vysvětluje, že by měl vystudovat vysokou školu, protože v rodině je tradicí mít titul a že když bude jen truhlář, bude to ostuda a je dobře, že se toho dědeček – inženýr nedožil. Jenže jak to může vědět? Co když by dědeček měl radost, že vnuk má prosperující živnost v době, kdy spousta vysokoškoláků nemá práci?
Americký psycholog Hal Stone tvrdí, že když se člověk setkává často s různými radami od rodičů a příbuzných, časem se v něm vytvoří jakýsi vnitřní hlas, který ho po zbytek života sám komanduje. „Bere nám to spontánnost, přirozenou sebedůvěru. Časem, v dospělosti pak člověk hůře snáší hodnocení způsobu života, oblečení, zaměstnání a podobně, protože už má v sobě zabydleného tohoto vnitřního kritika. Má už co dělat s ním, natož ještě aby poslouchal takzvaně dobře míněné rady rodičů či jiných blízkých,“ uvedl.
Mnozí pachatelé dobra totiž ve skutečnosti především mají potřebu komandovat, prosazovat své názory, poučovat. Mnohdy ujišťují sami sebe, že jsou ve skutečnosti lepší, protože sami o sobě pochybují. A když někomu takzvaně dobře poradí nebo udělají něco, o čem jsou přesvědčení, že tím někomu pomohli, stoupnou sami ve svých očích.
Páchat dobro je totiž jedna z nejobtížnějších disciplín. Může být úžasná a obdivuhodná stejně jako otravná.