Muži a karty
Ilustrační foto: Pexels

Muži a karty

29. 12. 2021

Nepíšu o karbanu. Píšu o platebních kartách. Máme doma tři. Z nich je jedna karta společná, protože z ní platíme provoz domácnosti. Tu pochopitelně vlastní moje žena.

Na výpise výdajů z karty pak vidím posloupnost chleba, syrečky, kefír, řasenka Bulba, parfémová voda Mlžná Lady a toaletní papír. Jsou to zřejmě potřeby pro provoz domácnosti. Mou oblíbenou četbou je výpis z našeho společného bankovního účtu a to byste nevěřili, jak složitou a všestrannou máme domácnost. Kromě nábojů do kulometu se tam objevilo snad už všechno.

Pak má každý z nás jednu kartu pro osobní výdaje. To abychom se nemuseli dohadovat, jestli se z nich něco mělo nebo nemělo zaplatit. Celkem tedy ke třem různým účtům tři různé karty. Důležité jsou jejich PINy, to jsou čísla 7524, 6191 a 1234… ne, to jsem si vymyslel, teda jedno z těch čísel určitě. Moje žena občas vyrazí na nákupy, ale zapomene svůj PIN. Přesněji řečeno, PIN své karty. Protože PIN manželky, ten mi ještě neprozradila. (Možná ho ale znám, když máme tři děti.)  

Já si pochopitelně pamatuji všechny tři, kdyby něco. Ona si ale ten svůj umí zapomenout. Jednou se mi stalo, že mi přišla od ní esemeska: „Nevíš jakej mám PIN? Dík!“ Od té doby tomu říkáme pindík. Teda jestli víte, co teď myslím.

Tak ona mi vždycky odněkud zavolá, v pozadí slyším obchodní ruch a žena přerývaně hovoří: „Prosím tě, řekni mi PIN, ale hned…“ Já jí říkám 8375 a 5599 (teda tohle myslím zrovna nejsou ty správný!) a nechám ji, aby měla už jen poslední pokus uvést PIN správně. Nakonec jí ho samozřejmě prozradím, protože vůbec nechci někoho pozlobit, já jen chci, aby se vědělo, že jsem muž poslední záchrany a že vždycky pomůžu. To ona cestou domů přestane chápat a já se preventivně zamykám v garáži.

S penězi to jinak docela umím. Vzpomínám si, že když můj vnuk byl ještě hodně malý a žadonil před výlohou: „Dědo, kup mi tenhle opravdický fotbalový míč. Dědo, kup mi tamtu koloběžku s motorem. Dědo…“ „Na to mně soudružka Maláčová peníze nedává“, odtušil jsem a pevně si držel důchod ve svém pytlíku. Měl hned řešení: „Tak běž do bankomatu a naber si tam.“ Jo, naber si tam. Musím asi použít větší kalibr. Říkám: „Jojo, peníze rostou na stromě, co? Jenže teď je leden, tak tam zrovna žádné nejsou.“ Chudák hoch se hluboce zamyslil a my mohli pokračovat v cestě. Ale tak se to dělat nemá a já si umínil, že své ženě to takhle říkat raději nebudu, abych ji nemátl.

Ještě že to dítě ví, k čemu platební karta vůbec je. Kdysi jsem slyšel, jak si děti v jedné rodině myslely, že je na jedno použití a když ji maminka po nákupu položila na stůl, tak si s ní roztíraly po chlebu ramu. Mně to jen připomnělo, že jsme naše malé dítě trpělivě učili, že má po sobě po svačině pečlivě uklidit. Když nám začaly mizet svatební lžičky, zjistili jsme, že je dítě i s kelímkem od pribináčka pečlivě uklízí do koše. Ale to byla doba předkartová.

 * * *

Nejnáročnější disciplínou pro muže je ženské nakupování. Má několik základních variant. První je, když žena náhle vyzve „Obleč se“, jako bych byl zrovna nahý. Ale ona to myslí jinak, u ní „obleč se“ znamená vezmi si boty, velkou tašku a platební kartu. „Došla mi hrubá mouka, smetana a hřebíček.“ To si snadno zapamatuju a za půl hodiny všechno přinesu. „Proč jsi nekoupil taky nové mýdlo a citróny?“ To teda opravdu nevím, proč. Nekoupil jsem ani nové mýdlo a dokonce ani staré… „Přece víš, že nám mýdlo v koupelně dochází a že mám ráda citron do čaje.“ Tak tohle muž nepochopí. Muž je zvyklý koupit i mýdlo (pokud možno nové) a citróny, pokud se dozví, že to má koupit. Žena doufám nespoléhá na to, že jí vidím do hlavy, to bychom snad nechtěli ani jeden. Ale je to běžné a prý to tak dělají všechny ženy. Ostatně známá pravda říká, že „žena neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane“. Máme se chlapi dovtípit. (A proboha, přeci kyselou, ne ke šlehání!!“)  

Druhá varianta je distanční nakupování, přičemž v reálném světě nakupuje manžel a manželka sedí s mobilem a řídí všechno ze světa virtuálního. Právě zaplatím u pokladny a dávám věci do košíku, když se ozve její mobil: „A kup ještě..“ a následuje sedm dalších věcí. Pokud se rozhodnu, že půjdu zpátky do obchodu, nakoupím sedm věcí a po zdolání fronty zaplatím, ozve se mobil: „A řekla jsem ti, abys vzal taky jedno nealkoholický, žvýkačku a ubrousky? Jednobarevný.“ V tomto případě jde už málokterý muž do obchodu znovu. Plouží se domů se vším, co měl koupit plus se sedmi dalšími věcmi a v duchu si opakuje, co řekne ve dveřích.

 „Měli?“ útočí žena hned v těch dveřích a vy víte, že nesmíte zaváhat. „Ale to se ví, že měli. Nesu všecko.“ Žena vysype nákup na stůl a hned volá: „A kde je to pivo, žvýkačky a ubrousky?“ „Cože? Já měl koupit pivo, žvýkačky a ubrousky? Tam byl takový randál! Myslíš ty pestrobarevný?“ Chvíli takhle pokračujeme, až nade mnou žena mávne rukou. Vím, co si přitom myslí, ale tady se to nedá zveřejnit, pan Raška by mě mohl z i60 odstranit.

Třetí možnost je, že jde nakupovat sama. Po třech hodinách zvoní ve dveřích, šťastná, zrůžovělá, trochu upachtěná, a u nohou má dvě tašky velikosti popelnice. To je celkově dobrá varianta, protože muž se musí pouze vyrovnat s následky. „Kolik jsi dneska zasunula?“ ptám se podezřívavě. „Ale, ani ti nevím, počkej tady mám lísteček.“ Lísteček o délce 26 centimetrů vykazuje na konci částku 2657 korun. „Cože?!“ vykřiknu. „Tolik?! Za to jsme mohli žít víc než týden.“ „Ale my přece budeme žít,“ praví žena smířlivě. Tady je třeba chleba, sůl je v kredenci a čaje jsem raději koupila čtyři, kdyby nám došly…“ Nakonec to vzdáte, protože nejdůležitější je, že ji vidíte šťastnou a unavenou z té duchovně povznášející zábavy. 

Konečně ta čtvrtá možnost, nakupování společné. Správný muž má z obchodních domů hlubokou depku. Už preventivně. Rýmička, přestože je prostě strašná, není nic proti společnému velkému nakupování. Probíhá to tak (to píšu pro osaměle žijící), že žena buď vnikne do obchodu, který je právě po ruce, sama a muže nechá hlídat ven,u, anebo ho vtáhne dovnitř také. To je docela nebezpečné, protože pak to probíhá asi takto:

„Já bych potřebovala novou sukni, 10. května v 10 hodin 10 minut budeme mít setkání naší třídy.“ Myslí samozřejmě té bývalé, kam už desítky let nechodí. Jdeme tedy do sukní. Číhající prodavačka nás pozdraví oba, avšak podivným pohledem spočine na mně. To od ní není taktické, protože žena si toho všimne a krátce větří. Když dovětří, vrátí se k sukním, několik jich vybere, asi tak šest, a jdeme ke kabinkám. „Další,“ ozve se po chvíli hlas a zevnitř se vysune ruka. Podám tam sukni číslo dvě. „Další,“ ukáže to chapadlo. Podám další. Pak se opona rozhrne a žena v nové sukni se ptá: „Tak co?“ „Coco? No nic, zatím dobrý,“ zkouší to muž, ale žena neustoupí. „Ptám se, jestli mi sluší.“ „Za tebou je zrcadlo,“ upozorňuje snaživě muž. „Ptám se tebe. Nejsem v ní tlustá?“ „Právě v ní?“ podiví se muž. Což je hrubá chyba, protože žena pod tím rozumí, že je tlustá bez ohledu na sukně. (Všimněte si, že jsem během líčení přešel z první do třetí osoby jednotného čísla. Doufám, dobrý tah.) Nakupování skončí obvykle tím, že žena nic nekoupí, cestou domů to vezme napřeskáčku od „ty jsi prostě nemožný“ přes „s tebou jsem to teda vyhrála“ až po „příště si řeknu Aničce a ty můžeš zatím umývat okna“.

Jednou se mi stalo, že jsem už nutně musel jít na vzduch a obchodní dům opustil směrem k zaparkovanému autu. Žena po dalších dvou hodinách přijela s obrovským vozíkem, spíš vozem, a měla takovou radost, že když mě poslala odevzdat nákupní vozík, tak nastartovala a odjela do 16 km vzdálených Hodkovic, kde bydlíme. Tam vystoupila a teprve když zjistila, že není, kdo by odnesl její nákupy, začala mne shánět mobilem. To však bylo obtížné, protože ona mi odjela právě s mobilem a dokonce s teplým kabátem. Začalo se stmívat, když jsem se rozhodl, že přespím v chatičce, která se nabízí celá ke koupi. Počítal jsem ovšem s tím, že na poslední chvíli ji nikdo nekoupí a chatička zůstane na místě celou noc. Budu držet stráž, abych nezaspal, až se žena pro mne vrátí. Chatička byla určena jen k obdivu zvenčí a já se mohl pohodlně uvelebit ve velké krabice a přikrýt se několika pytli od brambor. Za chvíli jsem navzdory předsevzatí usínal a už v polospánku zazáviděl bezdomovcům, které žádná manželka neshání.

Skončilo to asi za hodinu, když mě ochranka obchoďáku našla zavrtaného do pytlů. No nic, dál to nebudu líčit, naše následné utkání skončilo podle mínění každého právě jeho vítězstvím. Takže jsem dal za pravdu ženě a šel se osprchovat.

Rozdíl mezi nakupováním muže a ženy je snad už jasný. Psali jsme, že když jde muž pro hrubou mouku, smetanu (kysanou) a hřebíček, tak přinese hrubou mouku, kysanou smetanu a hřebíček. Naproti tomu, když si na lísteček totéž napíše žena a jde to koupit, tak přijde po dvou hodinách a přinese 22 různých věcí a cukrovou vatu v prášku. No ale já s tím už předem počítám. Honem odlivku tuzemáka a pak šup do garáže. Odtud ji hlasitě chválím. Víte, co vše jsem si ušetřil, že jsem tam nemusel jít sám nebo s ní?

Já to neumím dobře vysvětlit, ale prostě muž to celé pochopí tak, že má koupit právě tohle a tak to udělá. Vůbec mu nedojde, že by měl koupit ještě nealko a ubrousky s citrónem. On má přece výsledek, jaký byl předem stanoven. „Vylezu tam na ten kopec,“ řekne si třeba o víkendu a tak tam vyleze. Toto se ženám stane málokdy. Na cestě směrem na kopec navštíví vesnickou samoobsluhu, u rybníčka pozorují kachny a pak skončí hluboko v údolí. Vymlouvají se na nedostatek orientačního smyslu, ale ve skutečnosti se řídí nikoliv cílem, nýbrž okamžitými pocity. Takovým způsobem by muži ani nemohli pořádně vést války. Domluvili by se na tankové bitvě na Dunaji, načež jedna armáda by skončila v Egyptě a druhá někde u Špicberků.

O nakupování v e-shopech zde ani psát nebudu. To může psát kterýkoli muž, protože obvykle se to bez něho neobejde. Ženy se tam pravidelně ztrácejí. Jejich smysl pro dezorientaci a případnou paniku je podobný jako v reálném světě. Doleva znamená občas doprava, přidej je někdy uber, podívej se nahoru znamená na nohy atd., znáte to.

A co teprve nakupování před Vánocemi? Darmo mluvit. „Nemůžeme mít aspoň jednou trochu klidné vánoce?“ brblám klopýtaje za manželkou a jsa ověšený nákupními lodními kufry. „Prosím tě, co šílíš? Copak se snažím o něco jiného?“ dí manželka nahlížeje do dalších seznamů věcí k nákupu. (Ha, když jsem ve stresu, tak mi jdou přechodníky!) „Tohle není normální,“ pokračuji. „Úklidy. Nákupy. Zdobení. Vždyť se pořád štveme, vlastně ty se štveš a tím mě štveš. Mohli jsme si je udělat jindy, až nebudou plný obchody.“ „Nebudou plný obchody? To jako lidí, nebo zboží? Vzpamatuj se, kdy bys je asi tak mohl mít jindy?“ „No kdy! Třeba v červenci. To mám narozeniny, tak by se to krásně spojilo.“ V tu chvíli se na mě podívala tak útrpně, že jsem zapochyboval, že jsme to spolu vydrželi už skoro padesát let. 

Ve hře je i čas. Při vší úctě k Albertu Einsteinovi, on to byl docela chytrý chlapík, ale musím ho opravit. Einstein psal o zakřiveném prostoru, že při vysokých rychlostech se mění vzdálenosti. Já musím rozšířit jeho teorii o teorii zakřiveného času. Čím je vzdálenost mezi jednotlivými obchody v obchodním domě kratší, tím déle trvá manželce cesta mezi nimi. Už jsem to nabídl k výzkumu Akademii věd.

A nejen to. Tato teorie nás učí, že řekne-li manželka „Pojedeme ve dvě“, vůbec tím nemyslí ve dvě, ale někdy mezi 14,20 a 14,40. Podobně když se loučíme s jejím „Zavoláme si po třetí“, nemyslí tím ve tři a pět minut nebo ve tři a deset minut (jak se domnívá každý muž), nýbrž tři čtvrtě na čtyři nebo později. Já byl už kdysi přesvědčen ženami, že když muž řekne „jdu na jedno“, myslí zpravidla tři až pět. Avšak ženy jsou v tom ještě větší mistryně, skoro až ministryně. Když řeknou „To není špatný“, je to jedno z nejvyšších ocenění a když „hezká halenka“, je to tak tak k nošení.

K tomu ještě to „zavoláme si“. Ženy nesnášejí přesnou a jednoznačnou dohodu. Pojedeme zítra k synovi, nebo ne? Pro muže je tato otázka jednoduchá. Domnívá se, že jsou jen dvě možnosti: buďto pojedou, nebo nepojedou. To však neplatí v rozhodovacím poli ženy. Toto pole obsahuje i možnosti jako „Měli bychom, ale nechce se mi“, „Jela bych, ale co když bude špatný počasí“, a „Mohlo by se jet, ale mohlo by se taky nejet“. Čili její rozhodování je o jeden stupeň složitější než mužské.

Závěr žádný psát nebudu. Protože cokoliv my muži řekneme, může se obrátit proti nám. A co neřekneme, to taky!  

Oldřich Čepelka

P.S. Jestli jsem tu napsal něco o své ženě, tak to vůbec není pravda. A nesnáším ukecaný chlapy!

fejeton peníze rodina
Hodnocení:
(4.8 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?