Trochu ve stínu Vánoc si stojí v těchto svátečních dnech Silvestr, rozverný brácha Vánoc a vážného Nového roku. Z dětství se mi vybavuje ten jeden obzvláště vyvedený, když naše parta dětí z nádražáckého činžáku večer osiřela. Rodičové se domluvili na společné oslavě na zábavě ve městě, televize tehdy ještě byla luxusem, zvlášť pro ajznboňáckou kapsu. Já jsem se zúčastnila všeobecného křepčení v máminých dlouhých růžových hedvábných šatech z mládí, kterými jsem zametala studenou chodbu a statečně zápolila s rovnováhou v jejích starých lodičkách. Gramofon od sousedů vyhrával šlágry a my řádili jak pominutí. Potom - střih - a je mi najednou dvacet, jsem dospělá. Opravdu dospělá? Ještě včera studentka, dneska už máma.
Euforie z prvního našeho bytu v novém paneláku. Jeho osazenstvo je většinou mladé, kočárkárna plná kočárků, se kterými jezdíme v partě na procházky, sázíme kytičky kolem vchodu domu, plácáme volejbal. Odpoledne po druhé hodině se naši chlapi vracejí ze šichty z Poldovky, už rozeznáme sluchem jejich motorky při dojezdu k domu, kde parkují. Naše děti klidně dospávají po procházce v kočárku pod okny nebo u obchodů, kde nakupujeme, je tu bezpečno. První svátky v novém bytě a taky první Silvestr. Po půlnoci někdo vystřeluje pro sídliště rachejtle, které si asi ulil z vojny. Paráda, to jsme v dřívějším bydlišti neměli. Potom už tak nějak samozřejmě vycházíme všichni z bytů na chodbu, ve svátečním, se skleničkami v ruce, přípitky, legrace, smích. Stejně samozřejmě se náš dav po chvíli stáhne do některého z bytů - je pozoruhodné, kolik se do takového malého panelákového obýváku vejde najednou lidí. První ospalci se trousí domů někdy po třetí hodině, potom už je tu unavený Nový rok, sváteční oběd, odpolední procházka a večer Prodanka v televizi. Kolik let neměnný scénář.
Dnes už ta naše hnízda osiřela, starousedlíků je v domě pomálu. Přistěhovávají a zase odstěhovávají se další mladé páry, většinou nesezdané, ani to nestačíme sledovat a oni o náš zájem ani nestojí. O Silvestru je v domě klid, každý ho tráví u své televize, chlebíčků a čipsů. Zato venku po půlnoci vypukne děs a běs. Jako ve válečné první linii otřásá se náš starý paneláček detonacemi, dělbuchy, pohled na sídliště osvětlené mohutnými ohňostroji spíše děsí než těší. Na pomyšlení, že v té popůlnoční hodině by tu někde byla potřeba záchranka, je třeba zapomenout, kdo by se do té hrůzy odvážil. Po půlnoci přichází pro mne teprve ta pravá chvíle. Snad alespoň některá z televizí hrábne do archivu pro cimbálovku v moravském sklípku a tak se tu při ní nostalgicky utápím ve vzpomínkách. Na Nový rok potom všude celonárodní odsuzování nemožného televizního programu, sčítání úrazů po oslavách...
Proto - sklenky vzhůru - přátelé, my, kteří ještě dokážeme být k sobě hodní. Připijme si na zdraví a na ten další z našich mnoha kdysi nových roku. Jaký ten příští asi bude.