Volné pokračování předcházejících příspěvků o Martě a její rodině.
Během jednoho dne se situace v Martině rodině překotně změnila. Lenka zůstala v nemocnici a bylo téměř jisté, že se do narození dítěte už domů nevrátí. Každý den, o který se její těhotenství prodlouží, prý bude dobrý. A navíc bude pod neustálou lěkařskou kontrolou a bude mnohem více odpočívat než doma. Lenka sice nikdy o této situaci nemluvila, ale vzhledem k jejímu věku a rizikovému těhotenství se nedaly případné problémy vyloučit. Martin bral její nepřítomnost doma pragmaticky, o Sofii se přece umí postarat. Ráno ji odveze do školy, po obědě ji vyzvedne a mezi tím bude pracovat na home office. A když si s něčím neporadí, je tu přece jen Marta.
Sofie byla na maminku dost fixovaná, zvládala její náhlou nepřítomnost doma mnohem hůře, než všichni předpokládali. Dlouho jí trvalo, než se jí večer podařilo usnout. Neustále by si s maminkou telefonovala a jejich videohovory byly nekonečné. A také opakovaně kladla spoustu všetečných otázek, vztahujících se k narození bratříčka. A často chtěla být ujišťována, že ji má maminka ráda. Marta občas jejich rozhovory zaslechla, i když se Sofie většinou “uklidila” s telefonem do svého pokojíčku. Zdálo se jí, že Sofie stále krouží svými dotazy dokola kolem jedné a té samé věci. Bojí se, že až bude její bratříček na světě, tak se maminka bude věnovat pouze jemu. S miminy přece bývá hodně práce, protože nic neumí a jen křičí. A maminka pak na ni nebude mít čas. Její dětská dušička určitě cítila to neviditelné napětí, které se doma objevilo.
Marta se vědomě snažila věnovat co nejvíce času Sofii, aby ji trochu rozptýlila a zaměstnala. Nejvíc se jí to dařilo v kuchyni, tam jí Sofie asistovala moc ráda. Pomáhala jí ochotně s přípravou jídla i s pečením cukroví. Marta se sice musela obrnit trpělivostí, protože práce jí nešla tak rychle od ruky, jako kdyby ji dělala sama. Ale zase měla příležitost Sofii nenápadně naznačit, že po narození sourozence ji maminka nepřestane mít ráda. Vyprávěla jí o tom, jaké to bylo, když se jí narodil Libor a přivezla si ho domů z porodnice. I ona měla doma už malou holčičku Ladu. Sofie se při jejím vyprávění zklidnila a dokonce se začala malinko usmívat. Netrvalo to ale dlouho. Do kuchyně přiběhl Martin a byl viditelně rozrušený.
“Byl jsem teď na půdě zkontrolovat pasti na kuny. Návnada je pryč, kuna taky. Někdo musel tu potvoru pustit.” křičel a vztekal se.
Marta na něj marně dělala grimasy za Sofiinými zády, aby se zklidnil. Nedošlo mu to. Přestal, až když se Sofie rozplakala. Nejdřív to byly dva usedavé vzlyky, pak následoval dětský naříkavý pláč. Vysvětlování bylo marné. Uplakaná Sofie přiznala, že kunu pustila, protože ji litovala. Martin po jejím přiznání jen něco rozpačitě zamumlal. I když se už snažil ovládat, Sofie vzlykat nepřestala. Zkoušel ji konejšit, utíral slzičky a odhrnoval jí vlasy padající do očí. Sofie od něj stále odvracela hlavu, a tiskla se k babičce. Martin nakonec bezradně pokrčil rameny a beze slova vycouval z kuchyně.
Situace v rodině se po dvou dnech ještě zkomplikovala tím, že Petr se od svého kolegy skutečně nakazil covidem. Věděl to dřív, než mu dorazily výsledky testu, protože ho začala nezvykle silně bolet hlava a z ničeho nic se začal cítit velmi unavený. A to už dva dny prakticky odpočíval v absolutní izolaci od zbytku rodiny. Přestěhoval se hned na začátku do svého atelieru s představou, že dobu povinné karantény stráví prací. Buď úpravou fotografií nebo řízením svých podřízených ve firmě alespoň na dálku. I když z počátku na bolest hlavy zabraly prášky a byl schopen vyřizovat alespoň ty důležité věci ve firmě, v dalších dnech se potýkal s vysokou teplotou a postupně se stupňoval i jeho kašel. Martě bylo jasné, že se jeho zdravotní stav zhoršuje. Nejenže se jeho kašlání v noci rozléhalo celým domem, ale nesnědl skoro nic z toho, co mu pŕipravila. Jídlo mu nosila na stoleček na chodbě, nedaleko dveří do atelieru. Ale už druhý den se ničeho nedotkl. Její obavy o Petrovo zdraví se s každým dnem stupňovaly, ale Petr ji po telefonu ujišťoval, že nemoc zvládá a žádnou pomoc nepotřebuje. Má přece dvě očkování, průběh nemoci by tedy neměl být tak dramatický. I v této situaci se spíš snažil Martu nasměrovat, aby se radši věnovala zbytku rodiny a situaci ve firmě.
A to bylo opravdu zapotřebí. Výpadek Petra i jeho přímého podřízeného byl na na chodu firmy po několika dnech zřetelně znát. Řešení některých věcí se odkládalo, postupně se jejich nepřítomnost promítla i do zrušení některých objednávek. Každý rok před vánocemi požadavky na úklidové služby pŕevyšovaly možnosti firmy, ale letos nemohli vyhovět mnoha zákazníkům. Marta si v této kritické době mnohem naléhavěji uvědomovala, jak snadno je její firma zranitelná. Nepřítomnost dvou lidí na významných pozicích ochromila chod celé firmy. Až pomine tahle kritická situace, musí s tím něco udělat. Ale co? A musí také vzít na vědomí skutečnost, že ani ona s Petrem už nejsou nejmladší. Teď bylo nejdůležitější se věnovat převážně operativě. Řešila to, co bylo možné vyřešit hned. Každý pracovní den začínal krátkou poradou s několika lidmi, o než se ve firmě opírala. Aby byla její rozhodnutí rychlá a efektivní, potřebovala k tomu dostatek informací. V kritických situacích docházelo k oddělování zrna od plev. Někteří zaměstnanci byli ochotni se naučit nové věci a převzít větší zodpovědnost, jiní se zabarikádovali na svých pozicích a nevyšli jí ani o kousek vstříc. Petr se jí snažil v prvních dnech nemoci pomáhat. Komunikoval se zaměstnanci po telefonu a radil jim zejména při údržbě a drobných opravách úklidových mašin. Ale s postupujícím covidem to prestal zvládat. Měl co dělat sám se sebou a svými zdravotními problémy.
Ve stavu téměř hmatatelného napětí prožili několik dní. Petr se některý den cítil trochu lépe, ale následující den se teploty i úporné bolesti hlavy vrátily. Většinu dne proležel v posteli, občas se mu podařilo i usnout. Sám se obrátit na lékaře odmítal, a tak Marta jeho stav dokonce dvakrát konzultovala s obvodní lékařkou. Vždy se dozvěděla, že jsou jeho problémy zatím zvládnutelné v domácím prostředí. To ji uklidňovalo, protože komunikace s Petrem izolovaným v podkroví dost vázla. Petr se vyhýbal podrobnějším informacím o tom, jak mu je. Vlastně se spolu bavili hlavně o jídle, Marta se snažila, aby alespoň sem tam něco lehkého snědl. Občas se jí podařilo ho pobavit nějakou příhodou se Sofií. Marta ho rozhodně nechtěla zaplavovat svou úzkostí, ale ani mu neuměla říct, co k němu cítí. Ve chvílích klidu se pokoušela ze své hlavy vyhánět katastrofické scénáře, které ji napadaly. Zejména v noci, když slyšela z dálky Petrův štěkavý kašel a nedařilo se jí spát. Nedovedla si představit, že by o Petra přišla. Že by jí osud dopřál jen pár měsíců životní pohody na ochutnávku a pak se jí krutě vysmál?
Přípravy na vánoce letos pořádně vázly. A to kdysi začátkem podzimu si Marta myslela, že si v tomto domě konečně užijí vanoce společně jako jedna velká rodina. Den za dnem dostávala tahle představa jednu trhlinu za druhou. Marta sice vymýšlela a nakupovala dárky a upekla i nějaké cukroví, ale bylo bez radosti a spíš ze zvyku. Ráda by to předvánoční těšení s někým sdílela, ale nebylo s kým. Ani její dcera nebyla předvánočně naladěna, když jí zavolala. Místo očekáváného povzbuzení si vyslechla bohatý výčet nejrůznějších nářků. Hlavně na manžela, na kterého se nedá spolehnout, protože je často duchem nepřítomen. Občas zapomene vyzvednout děti ze školky nebo Toníka z družiny. S dětmi nemá žádnou trpělivost, často se na ně utrhuje a děti se ho začínají bát. A ona se snaží stihnout práci i rodinu a neví, kde ji hlava stojí. Dokonce se přiznala, že pomalu začíná litovat, že ještě nezůstala s dětmi doma.
Martin si přinesl pivo z lednice a unaveně si sedl vedle Marty na sedačku. Byl rád, že Sofie už usnula. Však se jí odpoledne snažil co nejvíce unavit pohybem na čerstvém vzduchu. Teď popíjel mlčky pivo a vypadal opravdu vyčerpaně.
“Jak se daří Lence? Mluvil jsi s ní dneska?” zeptala se Marta s nadějí, že naruší to nepříjemné mlčení.
“Daří se jí pořád stejně. Vypadá to, že nebude doma ani na vánoce. Dnes už se mě ptala, jestli bych nechtěl být se Sofií na vánoce u svých rodičů.” řekl váhavě.
Martu to zarazila, takové řešení nečekala.
“Naši by byli určitě rádi, ale já vůbec nevím. Myslel jsem si, že první společné vánoce strávíme všichni společně tady. Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu muset přemýšlet o něčem jiném.” dodal unaveně a odmlčel se.
V pokoji nastalo nezvyklé ticho. Takové, že bylo slyšet tikat nástěnné hodiny nade dveřmi. A to se v tomto domě nestalo už hodně dlouho. A ještě podivnější bylo, že hodiny najednou tikat přestaly. Marta sebou trhla, když si to uvědomila. Asi bude třeba vyměnit baterii. Požádala o to Martina, sama na hodiny ze země nedosáhla. Martin dopil poslední doušek piva a šel pro baterii do dílny. Když se vrátil s baterií do pokoje, hodiny už zase spokojeně tikaly. Podíval se tázavě na Martu.
“Ani jsem se jich nedotkla. Najednou samy od sebe začaly zase jít.” řekla Marta na vysvětlenou.
“I hodiny se tady zbláznily.” zhodnotil to rezignovaně Martin a zmizel do své ložnice.
Martu podivné chování hodin zarazilo. Podobnou situaci už párkrát v životě zažila. A vždycky to bylo spojené s nějakou nepříjemnou událostí. Sama sobě si musela v duchu vynadat za to, jak je pověrčivá. Když sama sebe přesvědčila, že spojovat zastavení hodin s nějakou událost je úplný nesmysl, uklidnila se a šla také spát.
Prosincové sobotní ráno bylo mrazivé, mlhavé a šedé. Prostě nepřívětivé, tak jak umí některá prosincová rána být. Marta nespala, ale vstávat z postele se jí ještě nechtělo. Až pípnutí esemesky ji postavilo na nohy. Vida, Petr se ptá, zda by dnes nemohla uvařit zelňačku? V duchu se zaradovala. To je dobré znamení, když začal myslet na jídlo. Asi se začíná uzdravovat. Ale ještě větší překvapení čekalo na Martu dole v kuchyni. Martin jí ukázal fotografii v mobilu. V noci se trochu překotně narodil jeho první syn. Je maličký, ale oba i s maminkou jsou v pořádku.
